Arabsko-americká básnířka Naomi Shihab Nye vzpomíná na nečekanou příležitost velkorysého přijetí, která ji změnila:

Procházel jsem terminálem letiště v Albuquerque... zaslechl jsem oznámení: "Pokud někdo v okolí brány A-4 rozumí arabsky, ať se prosím okamžitě dostaví k bráně."

No, člověk se v těchto dnech pozastaví. Brána A-4 byla moje vlastní brána. Šel jsem tam.

Starší žena v celých tradičních palestinských vyšívaných šatech, jaké nosila moje babička, se krčila na zemi a hlasitě naříkala. "Pomozte mi," řekl pracovník letecké služby. "Promluvte si s ní.... Řekli jsme jí, že let bude mít zpoždění, a ona udělala tohle."

Sklonil jsem se, abych ženu objal a přerývaně na ni promluvil. "Shu-dow-a, Shu-bid-uck Habibti? Stani schway, Min fadlick, Shu-bit-se-wee?" "Ne," odpověděla jsem. Jakmile uslyšela nějaká slova, která znala, byť špatně použitá, přestala plakat. Myslela si, že let byl úplně zrušen. Potřebovala být v El Pasu na důležitém lékařském ošetření.... jsem řekla: "Ne, jsme v pořádku, dostaneš se tam, jen později, kdo tě vyzvedne? Zavoláme mu."

Zavolali jsme jejímu synovi a mluvil jsem s ním anglicky. Řekl jsem mu, že zůstanu s jeho matkou ... a pojedu vedle ní.... Ona s ním mluvila. Pak jsme jen tak pro zábavu zavolali jejím dalším synům. Pak jsme zavolali mému tátovi a chvíli s ním mluvili arabsky a zjistili jsme, že samozřejmě mají deset společných přátel. Pak mě napadlo... proč nezavolat některým palestinským básníkům, které znám, a nenechat je, aby si s ní popovídali? To všechno zabralo asi dvě hodiny.

To už se hodně smála. Vyprávěla o svém životě, poplácávala mě po koleni, odpovídala na otázky. Z tašky vytáhla pytlík domácích sušenek mamool - malých sypkých kopečků z práškového cukru plněných datlemi a ořechy - a nabízela je všem ženám u brány. K mému úžasu ani jedna žena neodmítla. Bylo to jako svátost. Cestovatelka z Argentiny, maminka z Kalifornie, půvabná žena z Lareda - všechny jsme byly pokryté stejným moučkovým cukrem. A usmívali se. Lepší sušenka neexistuje.

A pak letecká společnost rozbalila nápoje zdarma... Dvě holčičky z našeho letu pobíhaly kolem a všem nám podávaly jablečný džus a také byly pokryté moučkovým cukrem. A všimla jsem si, že moje nová nejlepší kamarádka - teď už jsme se držely za ruce - má z tašky vystrčenou rostlinu v květináči, nějakou léčivou věc se zelenými chlupatými listy. Taková stará venkovská cestovatelská tradice. Vždycky s sebou nosit nějakou rostlinu. Vždycky zůstaň někde zakořeněná.

A já jsem se rozhlédl po té bráně zesnulých a unavených a pomyslel jsem si, že tohle je svět, ve kterém chci žít. Ten sdílený svět. Ani jeden člověk v té bráně - jakmile přestal zmatený pláč - nevypadal, že by se bál někoho jiného. Vzali si sušenky. Chtěla jsem všechny ty ostatní ženy také obejmout. Tohle se pořád může stát kdekoli. Ne všechno je ztraceno.

Arab-American poet Naomi Shihab Nye recalls a transformative, unexpected occasion of generous acceptance:

Wandering around the Albuquerque Airport Terminal … I heard an announcement: “If anyone in the vicinity of Gate A-4 understands any Arabic, please come to the gate immediately.”

Well—one pauses these days. Gate A-4 was my own gate. I went there.

An older woman in full traditional Palestinian embroidered dress, just like my grandma wore, was crumpled to the floor, wailing loudly. “Help,” said the flight service person. “Talk to her.… We told her the flight was going to be late and she did this.”

I stooped to put my arm around the woman and spoke to her haltingly. “Shu-dow-a, Shu-bid-uck Habibti? Stani schway, Min fadlick, Shu-bit-se-wee?” The minute she heard any words she knew, however poorly used, she stopped crying. She thought the flight had been canceled entirely. She needed to be in El Paso for major medical treatment.… I said, “No, we’re fine, you’ll get there, just later, who is picking you up? Let’s call him.”

We called her son and I spoke with him in English. I told him I would stay with his mother … and would ride next to her.… She talked to him. Then we called her other sons just for the fun of it. Then we called my dad and he and she spoke for a while in Arabic and found out of course they had ten shared friends. Then I thought … why not call some Palestinian poets I know and let them chat with her? This all took up about two hours.

She was laughing a lot by then. Telling about her life, patting my knee, answering questions. She had pulled a sack of homemade mamool cookies—little powdered sugar crumbly mounds stuffed with dates and nuts—out of her bag—and was offering them to all the women at the gate. To my amazement, not a single woman declined one. It was like a sacrament. The traveler from Argentina, the mom from California, the lovely woman from Laredo—we were all covered with the same powdered sugar. And smiling. There is no better cookie.

And then the airline broke out free beverages … two little girls from our flight ran around serving us all apple juice and they were covered with powdered sugar, too. And I noticed my new best friend—by now we were holding hands—had a potted plant poking out of her bag, some medicinal thing, with green furry leaves. Such an old country traveling tradition. Always carry a plant. Always stay rooted to somewhere.

And I looked around that gate of late and weary ones and thought, this is the world I want to live in. The shared world. Not a single person in that gate—once the crying of confusion stopped—seemed apprehensive about any other person. They took the cookies. I wanted to hug all those other women, too. This can still happen anywhere. Not everything is lost.