Pracovník CAC Mike Petrow spojuje Boží plán na všeobecné uzdravení světa s prorockou prací, kterou vykonáváme:

Otec Richard často připomíná, že Živá škola CAC byla koncipována jako "škola pro proroky". Tato myšlenka je pro něj tepajícím srdcem našeho učebního plánu....

Proroctví je sice často definováno jako "mluvení pravdy k moci", ale to je neúplný pojem, neboť se jedná pouze o společenskou kritiku. Proroctví je mluvení pravdy k moci ve jménu božské vize celistvosti. Tato vize vychází z kontemplace a z lásky, kterou odhaluje. 

Pokud se vydáme po stopách naší alternativní ortodoxie až k jejím kořenům v prorocké tradici, zjistíme, že akce a kontemplace jsou ve skutečnosti neoddělitelné. Jsou nádechem a výdechem božské lásky. Kontemplace nás vyzývá k aktivní lásce. Naše židovská rodina ji označuje jako tikkun olam, napravení světa. Raná církev ji nazývá apokatastasis, neboli obnovení všech věcí.

Škola života [a CAC jako celek] učí, že to začíná u nás jednotlivců. Je-li pravda, že zraňující lidé ubližují lidem, pak musí být také pravda, že uzdravující lidé uzdravují lidi. Origenes (185-254 n. l.) tvrdil, že skandály - jizvy a šrámy v našem životě - vykopávají hluboký smysl. Naše zranění se stávají "ránami, které darují zdraví", zdrojem našeho individuálního duchovního génia, který utváří jedinečné dílo, k němuž jsme ve světě povoláni. Právě naše zranění vedou k moudrosti a nakonec nás učí, jak milovat a uzdravovat svět.

Stejně jako Kintsugi - japonská metoda opravy keramiky pomocí zlata, stříbra nebo platiny, která vyplňuje praskliny - neskrývá naši zlomenost, ale činí ji krásnou. Všichni tedy pracujeme na opravě světa podobným způsobem. [1]

Richard zdůrazňuje, že je důležité začít s uzdravujícím a nadějným obrazem Boha:

Nikdo nemůže být láskyplnější než Bůh, to není možné. Chápeme-li Boha jako Trojici - pramennou plnost vyvěrající lásky -, není v Bohu teologicky možná žádná nenávist nebo pomsta. Božství, které se zjevuje jako láska sama, nakonec vždy zvítězí (Jan 6,37-39). Všichni jsme zcela spaseni milosrdenstvím. Bůh vyplňuje všechny mezery. "Geografické" peklo nebo očistec jsou zbytečné, i když to neznamená, že neexistuje čas nebo místo pro změnu, růst a smíření.

Znalost této absolutní pravdy předem nám dodává odvahu: nemusíme žít ze strachu, ale z této nekonečně dostupné lásky. Láska, milost a milosrdenství jsou nezaslouženě dány zde, tak proč by nemohly být dány i později? Máme snad dva různé bohy? Jednoho, který před smrtí odpouští a učí politice 70 x 7, ale po ní počítá a trestá každou maličkost? To prostě nefunguje! Jak říká Ježíš: "Bůh není Bohem mrtvých, ale živých - pro něj je každý živý" (Lukáš 20,38). Jinými slovy, růst, změna a příležitost nikdy nekončí. [2]

CAC staff member Mike Petrow connects God’s plan for the universal healing of the world with the prophetic work we do:

Father Richard often reminds us that the CAC’s Living School was conceived of as “a school for prophets.” For him, this idea is the beating heart of our curriculum….

While prophecy is often defined as “speaking truth to power,” this is an incomplete notion, being merely social criticism. Prophecy is speaking truth to power on behalf of a divine vision of wholeness. This vision comes from contemplation and the love it reveals. 

Tracing our alternative orthodoxy back to its roots in the prophetic tradition, we see that action and contemplation are, in fact, inseparable. They are the inhalation and exhalation of divine love. Contemplation calls us to active love. Our Jewish family identifies this as the tikkun olam, the fixing of the world. The early church termed it the apokatastasis, or the restoring of all things.

The Living School [and the CAC as a whole] teaches that this begins with us individually. If it is true that hurting people hurt people, then it must also be true that healing people heal people. Origen (185–254 CE) claimed the skandala—the scars and scandals in our lives—dig out the deep meaning. Our hurts become “health-bestowing wounds,” the source of our individual spiritual genius, which shapes the unique work we are called to do in the world. It’s our wounds that lead to wisdom and teach us, ultimately, how to love and heal the world.

Like Kintsugi—the Japanese method of repairing pottery using gold, silver, or platinum to fill in the cracks—this doesn’t hide our brokenness but makes it beautiful. Thus, we all work to repair the world in a similar way. [1]

Richard emphasizes the importance of beginning with a healing and hopeful image of God:

No one can be more loving than God; it’s not possible. If we understand God as Trinity—the fountain fullness of outflowing love—there’s no theological possibility of any hatred or vengeance in God. Divinity, which is revealed as Love Itself, will always eventually win (John 6:37–39). We are all saved totally by mercy. God fills in all the gaps. A “geographic” hell or purgatory are unnecessary, though this doesn’t mean there is no time or place for change, growth, and reconciliation.

Knowing this absolute truth ahead of time gives us courage: we don’t need to live out of fear, but from this endlessly available love. Love, grace, and mercy are given undeservedly here, so why would they not be given later as well? Do we have two different gods? One who forgives and teaches a 70 x 7 policy before death, but then counts and punishes every jot and tittle afterward? It just does not work! As Jesus puts it, “God is not the God of the dead, but of the living—for to him everyone is alive” (Luke 20:38). In other words, growth, change, and opportunity never cease. [2]