Když to skončí, chci říct: celý život / jsem byla nevěsta provdaná za úžas. / Byl jsem ženichem, který bere svět do své náruče. -Mary Oliver, "When Death Comes"

Pro otce Richarda nás kontemplace učí vidět, což prohlubuje naši schopnost žasnout.

Moment úžasu a údivu je jediným pevným základem celého náboženského instinktu a cesty. Podívejte se například na vyprávění o Exodu: Vše začíná tím, že vrah (Mojžíš) na útěku před zákonem narazí na paradoxní keř, který "hoří, aniž by byl spálen". Zasažen bázní si Mojžíš zuje boty a sama země pod jeho nohama se stává "svatou půdou" (viz Ex 3,2-6), protože se setkal se "samotným Bytím" (Ex 3,14). Toto vyprávění odhaluje klasický vzorec, který se v různých podobách opakuje v rozmanitých životech a slovnících všech mystiků světa.

Musím přiznat, že jsme obvykle zablokováni proti ohromení, stejně jako jsme zablokováni proti velké lásce a velkému utrpení. Raná fáze kontemplace spočívá z velké části v identifikaci a osvobození se od těchto blokád rozpoznáním nevědomého rezervoáru očekávání, předpokladů a přesvědčení, v nichž jsme již ponořeni. Pokud neuvidíme, co se v našem rezervoáru nachází, budeme všechny nové věci chápat stejným starým-vzorným způsobem - a nic nového se nikdy nestane. Nová myšlenka, kterou zastává staré já, není nikdy skutečně novou myšlenkou, zatímco i stará myšlenka, kterou zastává nové já, se brzy stane svěží a osvěžující. Kontemplace vlastně naplní náš rezervoár průzračnou, čistou vodou, která nám umožní setkat se se zkušeností oproštěnou od našich starých vzorců.

Tady je chyba, které se všichni dopouštíme při setkání s realitou - ať už dobrou, nebo špatnou. Neuvědomujeme si, že to nebyla osoba nebo událost přímo před námi, která v nás vyvolala hněv nebo strach - nebo vzrušení a energii. V nejlepším případě je to pravda jen částečně. Pokud jsme dovolili, aby nás krásný horkovzdušný balón na obloze učinil šťastnými, bylo to proto, že jsme již byli ke štěstí předurčeni. Horkovzdušný balón ho jen vyvolal - a téměř cokoli jiného by udělalo totéž. Jak vidíme, do značné míry určuje co vidíme a zda nám to může přinést radost, nebo nás to stáhne zpět s emocionálně skoupou a odolnou reakcí. Aniž bychom popírali objektivní vnější realitu, to, co jsme schopni vidět a k čemu jsme předurčeni ve vnějším světě, je zrcadlem odrazem našeho vlastního vnitřního světa a stavu vědomí v daném okamžiku. Většinu času prostě nevidíme vůbec, ale spíše fungujeme na tempomat.

When it’s over, I want to say: all my life / I was a bride married to amazement. / I was the bridegroom, taking the world into my arms. —Mary Oliver, “When Death Comes”

For Father Richard, contemplation teaches us how to see, which deepens our capacity to be amazed.

Moments of awe and wonder are the only solid foundation for the entire religious instinct and journey. Look, for example, at the Exodus narrative: It all begins with a murderer (Moses) on the run from the law, encountering a paradoxical bush that “burns without being consumed.” Struck by awe, Moses takes off his shoes and the very earth beneath his feet becomes “holy ground” (see Exodus 3:2–6) because he has met “Being Itself” (Exodus 3:14). This narrative reveals the classic pattern, repeated in different forms in the varied lives and vocabulary of all the world’s mystics.

I must admit that we are usually blocked against being awestruck, just as we are blocked against great love and great suffering. Early-stage contemplation is largely about identifying and releasing ourselves from these blockages by recognizing the unconscious reservoir of expectations, assumptions, and beliefs in which we are already immersed. If we don’t see what is in our reservoir, we will understand all new things in the same old-patterned way—and nothing new will ever happen. A new idea held by the old self is never really a new idea, whereas even an old idea held by a new self will soon become fresh and refreshing. Contemplation actually fills our reservoir with clear, clean water that allows us to encounter experience free of our old patterns.

Here is the mistake we all make in our encounters with reality—both good and bad. We do not realize that it wasn’t the person or event right in front of us that made us angry or fearful—or excited and energized. At best, that is only partly true. If we had allowed a beautiful hot air balloon in the sky to make us happy, it was because we were already predisposed to happiness. The hot air balloon just occasioned it—and almost anything else would have done the same. How we see will largely determine what we see and whether it can give us joy or make us pull back with an emotionally stingy and resistant response. Without denying an objective outer reality, what we are able to see and are predisposed to see in the outer world is a mirror reflection of our own inner world and state of consciousness at that time. Most of the time, we just do not see at all, but rather operate on cruise control.

It seems that we humans are two-way mirrors, reflecting both inner and outer worlds. We project ourselves onto outer things and these very things also reflect back to us our own unfolding identity. Mirroring is the way that contemplatives see, subject to subject rather than subject to object.