Autorka Judy Cannato (1949-2011) zdůrazňuje význam úžasu jako výchozího bodu pro kontemplaci.  

Německá teoložka Dorothee Sölleová [1929-2003] v knize Tichý výkřik píše: "Myslím, že každý objev světa nás vrhá do jásotu, do radikálního úžasu, který strhává závoj všednosti." "Vždyť je to tak, jak to říkáme. [1] Když se závoj roztrhne a naše vidění se vyjasní, objeví se poznání, že všechen život je propojen - pravda, kterou neodhaluje jen moderní věda, ale která rezonuje i s prastarými mystiky. Všichni jsme jedno, propojeni a obsaženi ve svatém tajemství, k němuž při vší jeho nevýslovnosti nemůžeme být lhostejní.

Sölle tvrdí, že východiskem kontemplace je radikální údiv. Často si myslíme, že kontemplace je praxe, která patří do sféry řeholníků, jakýsi esoterický pokročilý stupeň modlitby, který ovládají pouze duchovně nadaní. Není tomu tak.... Podstata kontemplace, jak ji zde popisuji, je taková, že se nachází v možnostech každého z nás. Použijeme-li známou frázi, kontemplace se rovná "dlouhému láskyplnému pohledu na skutečnost"...

Kontemplativní postoj, který plyne z radikálního úžasu, nás zachycuje v lásce - v lásce, která je Stvořitelem všeho, co je, ve svatém tajemství, které nepřestává udivovat, nepřestává nás obdarovávat láskou v nás, na nás, kolem nás.

Cannato pojmenovává obtíže, kterým čelíme, když se snažíme rozpoznat a udržet to, co je "skutečné":

Kontemplace je dlouhý láskyplný pohled na to, co je skutečné. Jak často se necháme zmást tím, co skutečné napodobuje. Žijeme totiž v kultuře, která se honosí falešností a vyžívá se v blyštivých výmyslech. Jsme tak bombardováni povrchním a triviálním, že můžeme ztratit orientaci a oddat se způsobu života, který nás zbavuje lidskosti. Sváděni povrchností ztrácíme svobodu, o níž si myslíme, že nám ji všechny naše výdobytky poskytnou. Když se věnujeme zkušenosti a praxi radikálního úžasu, začneme rozlišovat mezi tím, co je skutečné, a tím, co je brak. Uchváceni kontemplativním vědomím a zakořeněni v lásce se začínáme vymaňovat z kulturních omezení a přijímat pravdu, která leží v srdci veškeré skutečnosti:

Jsme jedno.

Výzva ke kontemplaci není ničím novým, ale nyní s sebou nese naléhavost, která je pro naši dobu specifická. Tato výzva ke kontemplativnímu životu se nabízí všem. Často chceme takovou praxi nebo životní styl odsunout na "řeholníky" nebo "duchovní" v našem středu, ale prostou pravdou je, že nám všem byly dány oči, abychom viděli. Stačí se jen rozhodnout žít s viděním. Den ode dne je zřejmější, že se všichni musíme stát kontemplativními, a to nejen ve způsobu, jakým přemýšlíme nebo se modlíme, ale i ve způsobu, jakým žijeme - bdělí, ostražití, angažovaní, připravení reagovat v lásce na sténání stvoření.

Author Judy Cannato (1949–2011) emphasizes the importance of amazement as the starting point for contemplation.  

In The Silent Cry German theologian Dorothee Sölle [1929–2003] writes “I think that every discovery of the world plunges us into jubilation, a radical amazement that tears apart the veil of triviality.” [1] When the veil is torn apart and our vision is clear there emerges the recognition that all life is connected—a truth not only revealed by modern science but resonant with ancient mystics. We are all one, connected and contained in a Holy Mystery about which, in all its ineffability, we cannot be indifferent.

Sölle maintains that radical amazement is the starting point for contemplation. Often we think of contemplation as a practice that belongs in the realm of the religious, some esoteric advanced stage of prayer that only the spiritually gifted possess. This is not the case…. The nature of contemplation as I describe it here is one that lies well within the capacity of each of us. To use a familiar phrase, contemplation amounts to “taking a long loving look at the real.”…

The contemplative stance that flows out of radical amazement catches us up in love—the Love that is the Creator of all that is, the Holy Mystery that never ceases to amaze, never ceases to lavish love in us, on us, around us.

Cannato names the difficulty we face trying to recognize and hold on to what’s “real”:

Contemplation is a long loving look at what is real. How often we are fooled by what mimics the real. Indeed, we live in a culture that flaunts the phony and thrives on glittering fabrication. We are so bombarded by the superficial and the trivial that we can lose our bearings and give ourselves over to a way of living that drains us of our humanity. Seduced by the superficial, we lose the very freedom we think all our acquisitions will provide. When we are engaged in the experience and practice of radical amazement, we begin to distinguish between the genuine and the junk. Caught up in contemplative awareness and rooted in love, we begin to break free from cultural confines and embrace the truth that lies at the heart of all reality: We are one.

The invitation to be contemplative is nothing new, but it now carries with it an urgency particular to our time. This call to live contemplatively is offered to everyone. Often we want to relegate such a practice or lifestyle to the “religious” or “spiritual” in our midst, but the simple truth is that we have all been given eyes to see. We simply need to choose to live with vision. What is becoming more apparent by the day is that we must all become contemplatives, not merely in the way we reflect or pray, but in the way we live—awake, alert, engaged, ready to respond in love to the groanings of creation.