První neděle adventní

Kořeny konečného poznání se nacházejí ... na úrovni úžasu a radikálního údivu, v hloubce úcty, v naší citlivosti pro tajemství.
-Abraham Joshua Heschel, Bůh hledá člověka

Richard Rohr učí, že bázeň, úžas a údiv jsou základními duchovními zkušenostmi:

Myslím si, že základní, prvotní, zakládající náboženskou intuicí je moment úžasu a údivu. Říkáme: "Bože, to je nádhera!". Proč při takových okamžicích tak často říkáme "Bože!"? Myslím, že je to poznání, že se jedná o božský okamžik. Nějak si uvědomujeme, že něco je prostě příliš dobré, příliš správné, příliš mnoho, příliš včas. Když v našem životě chybí úcta a úžas, stavíme své náboženství na zákonech a rituálech a snažíme se vyrobit nějaký okamžik úcty. Občas to asi funguje.

Myslím si, že lidé, kteří žijí svůj život otevřený úžasu a údivu, mají mnohem větší šanci setkat se se Svatým než někdo, kdo jen chodí do kostela, ale nežije otevřeným způsobem. Svaté si téměř ochočujeme tím, že ho děláme tak všedním. Toho se obávám, že se děje se způsobem, jakým ritualizujeme bohoslužbu. Vidím, jak lidé den co den přicházejí do kostela nepřipraveni na nic nového nebo jiného. I když se něco nového nebo odlišného stane, zařadí to do svých starých škatulek. Zdá se, že jejich postoj je: "Nebudu ohromen". Myslím, že s takovým odporem k novému, skutečnému a úžasnému se daleko nedostaneme. Pravděpodobně proto Bůh dopouští, aby většina našich skvělých vztahů začínala určitým druhem poblouznění druhou osobou - a nemyslím tím jen sexuální poblouznění, ale hluboký obdiv nebo uznání. Umožňuje nám to zaujmout místo studenta a žáka. Pokud to nikdy neuděláme, nic nového se nestane. [1]

Myslím, že ruský spisovatel Alexandr Solženicyn to pochopil, když napsal: "Západní systém ve svém současném stavu duchovního vyčerpání nevypadá přitažlivě." [2] Je to výmluvný soud. Západní mysl už téměř odmítá být v úžasu. Uvědomuje si jen to, co je špatné, a zdá se, že se nedokáže radovat z toho, co je ještě dobré, pravdivé a krásné. Jedinou cestou ven je nová představivost a nová kosmologie, vytvořená pozitivní zkušeností Boha. Vzdělání, řešení problémů a rigidní ideologie nakonec samy o sobě nestačí k vytvoření kosmické naděje a smyslu. To dokáže pouze velké náboženství, což je pravděpodobně důvod, proč Ježíš strávil tak velkou část svého působení snahou o reformu náboženství.

Zdravé náboženství nám dává základní pocit úcty. Znovu oživuje jinak prázdný vesmír. Dává lidem univerzální úctu ke všem věcem. Teprve s takovou úctou nacházíme důvěru a soudržnost. Teprve pak se svět stává bezpečným domovem. Pak můžeme vidět odraz božského obrazu v člověku, ve zvířeti, v celém přirozeném světě - který se nyní stal ze své podstaty "nadpřirozeným". [3]

First Sunday of Advent

The roots of ultimate insights are found … on the level of wonder and radical amazement, in the depth of awe, in our sensitivity to the mystery.
—Abraham Joshua Heschel, God in Search of Man

Richard Rohr teaches that awe, wonder, and amazement are foundational spiritual experiences:

I believe the basic, primal, foundational religious intuition is a moment of awe and wonder. We say, “God, that’s beautiful!” Why do we so often say “God!” when we have such moments? I think it’s a recognition that this is a godly moment. We are somehow aware that something is just too good, too right, too much, too timely. When awe and wonder are absent from our life, we build our religion on laws and rituals, trying to manufacture some moment of awe. It works occasionally, I guess.

I think people who live their lives open to awe and wonder have a much greater chance of meeting the Holy than someone who just goes to church but doesn’t live in an open way. We almost domesticate the Holy by making it so commonplace. That’s what I fear happens with the way we ritualize worship. I see people come to church day after day unprepared for anything new or different. Even if something new or different happens, they fit it into their old boxes. Their stance seems to be, “I will not be awestruck.” I don’t think we get very far with that kind of resistance to the new, the Real, and the amazing. That’s probably why God allows most of our great relationships to begin with a kind of infatuation with another person—and I don’t just mean sexual infatuation, but a deep admiration or appreciation. It allows us to take our place as a student and learner. If we never do that, nothing new is going to happen. [1]

I think Russian writer Aleksandr Solzhenitsyn understood this when he wrote, “the Western system in its present state of spiritual exhaustion does not look attractive.” [2] It’s a telling judgment. The Western mind almost refuses to be in awe anymore. It’s only aware of what is wrong, and seemingly incapable of rejoicing in what is still good and true and beautiful. The only way out is through a new imagination and new cosmology, created by positive God-experience. Education, problem-solving, and rigid ideology are all finally inadequate by themselves to create cosmic hope and meaning. Only great religion can do that, which is probably why Jesus spent so much of his ministry trying to reform religion.

Healthy religion gives us a foundational sense of awe. It re-enchants an otherwise empty universe. It gives people a universal reverence toward all things. Only with such reverence do we find confidence and coherence. Only then does the world become a safe home. Then we can see the reflection of the divine image in the human, in the animal, in the entire natural world—which has now become inherently “supernatural.” [3]