V kázání na Matouše 16,13-20 otec Richard hovoří o našem univerzálním pověření žít evangelium v našich životech:

Ježíš při mnoha příležitostech žádá své učedníky, aby nikomu neříkali, že je Boží Syn, Mesiáš. Proč tomu tak může být? Jediný důvod, který si dovedu představit, je ten, že říká, že každý z nás musí k tomuto poznání dospět sám. Nemůžeme nechat někoho jiného, aby za nás udělal duchovní domácí úkol, ale mnozí z nás to dělají. My katolíci necháváme papeže, biskupy a kněze, aby nám dali všechny odpovědi, a pak je jen papouškujeme. Máme s tím sami nějakou zkušenost? Odpověď často zní "většinou ne". Mnoho křesťanů věří tomu, čemu máme věřit. Ale tady se Ježíš ptá: "Za koho mě pokládáte vy?" Ježíš říká: "Za koho mě pokládáte vy? Co jste zažili vy? Co jste osobně objevili? Jaké máš poznání?

Tento úryvek se nejčastěji používá k hlásání primátu papežství, protože Ježíš říká Petrovi: "Ty jsi skála, na které postavím svou církev."

Petr se ptá: "Co jsi ty? To je sice pravda, ale o několik kapitol později Ježíš říká totožnou věc celému společenství: "Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i v nebi. Co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi" (Mt 18,18). Ježíš nemluví jen o papeži, mluví o Božím lidu, o nás všech. Petr jako symbolický vůdce to musí udělat jako první, ale pak se na předávání poselství podílíme všichni.

Lidé, kteří žijí své prorocké povolání, jsou ti, kteří se rozhodli pro tento život lásky a proměny:

Bez neustálého vlévání Ducha svatého, bez stálé touhy a důvěry -Pane, dej mi svého Ducha svatého! - se všichni uzavíráme. My to děláme! Je přirozeností života kroužit kolem stále menšího a menšího já, stále méně riskovat a nikdy nevystupovat z vlastní komfortní zóny lidí, kteří jsou stejní jako my. Přátelé a sourozenci v Kristu, nedělejte to! Všichni tu za pár let nebudeme. Máme jen jednu šanci žít tento život lásky. Každý den je lekcí lásky, kdy se učíme, jak nesvazovat sebe a své bližní, ale ve skutečnosti osvobozovat sebe i druhé. Ježíš zde Petrovi a nám všem říká, že podpoří to, co děláme. Jsme Ježíšovými vyslanci. Jak říká svatá Terezie, "jsme jediné ruce a nohy, jediné oči a uši, které Ježíš má". [1] Ježíš předal každému z nás poslání, tajemství a zázrak Boží říše.

Dokud nebudeme schopni žít každý den svého života motivováni láskou, a ne strachem nebo lidmi s autoritou, nebude toto evangelium fungovat. Nezmění vás ani mě a nezmění ani lidi kolem nás. Začněme znovu.

In a sermon on Matthew 16:13–20, Father Richard speaks of our universal mandate to live out the gospel in our lives:

On many occasions, Jesus asks his disciples not to tell anyone that he is the Son of God, the Messiah. Why might that be? The only reason I can imagine is that he’s saying every one of us has to come to that knowledge for ourselves. We can’t let someone else do our spiritual homework for us, but many of us do. We Catholics let the pope, bishops, and priests give us all the answers and then we just parrot them back. Has there been any experience of it ourselves? Often, the answer is “usually not.” Many Christians believe what we’re supposed to believe. But here Jesus says, “Who do you say that I am?” What have you experienced? What have you personally discovered? What knowledge do you have?

This passage is most often used to preach the primacy of the papacy since Jesus tells Peter, “You are the rock upon which I will build my church.” That’s true, but a couple chapters later Jesus says the identical thing to the whole community: “Whatever you bind on earth will be bound in heaven. What you loose on earth, will be loosed in heaven” (Matthew 18:18). Jesus is not only talking about the pope; he’s talking about the people of God, all of us. Peter as the symbolic leader has to do it first, but then we all participate in passing on the message.

People who live their prophetic vocation are those who choose this life of love and transformation:

Without a constant infusion of the Holy Spirit, without a constant desire and trust—Lord, give me your Holy Spirit!—we all close down. We do! It’s the nature of life to circle around the smaller and smaller self, to take fewer and fewer risks, and to never go outside our own comfort zone of people who are just like us. Friends and siblings in Christ, don’t do that! We’re all going to be gone in a few years. We only get one chance to live this life of love. Every day is a lesson in love, learning how not to bind up ourselves and our neighbors, but in fact to free ourselves and others. What Jesus is saying here to Peter and to all of us is that he will back up what we do. We are Jesus’ emissaries. As St. Teresa says, “We are the only hands and feet, the only eyes and ears that Jesus has.” [1] Jesus has handed over the mission and the mystery and the wonder of the realm of God to each of us.

Until we can live every day of our lives motivated by love, rather than by fear or people in authority, this Gospel will not work. It will not change you or me, and it will not change the people around us. Let’s begin anew.