Všechny nitky mého života se spojily. Potomek otroka a otrokáře, už jsem byl nazýván básníkem, právníkem, učitelem a přítelem. Nyní jsem byl zmocněn sloužit svátostí Toho, v němž není severu ani jihu, černého ani bílého, muže ani ženy - pouze duch lásky a smíření, který nás všechny táhne k cíli lidské celistvosti. -Pauli Murray, Píseň v unaveném hrdle

Reverendka Dr. Pauli Murrayová (1910-1985) byla první černoškou vysvěcenou na kněžku v episkopální církvi. Editor Anthony B. Pinn píše:

Když [Pauli] Murrayová vyrůstala, tušila, jakou cestou se vydá a jaké "kosmické" a historické události mohly podmínit její život.... [1]

Podle slov Murrayové: "Přišla jsem [ke kněžství], protože jsem neměla jinou možnost. Bojovala jsem se smrtí, s Bohem i s vlastními artikulovanými plány - ale Volání mi nedopřálo klidu, dokud jsem se nerozhodla". [2] Murrayové nestačilo rozpoznat povolání ve svém životě; chtěla, aby bylo uznáno a potvrzeno způsobem, který by sama nedokázala vytvořit, způsobem, který by mohl poukázat na kosmickou stopu Božího působení v jejích osobních dějinách....

Krátce po svém vysvěcení se s vášní, kousavým humorem a sarkasmem zabývala otázkou inkluze. Poukázala tak na své hluboké odhodlání učinit ze sociální rovnosti morální a duchovní otázku... : "Snášet bolest pro Krista neznamená, že se budu podílet na své vlastní degradaci. Znamená to, že musím svědčit o rovnosti celého lidstva před Bohem slovy i skutky." [3]

Murray hlásá hodnotu uznání univerzální důstojnosti Božích dětí: 

Považovat se za Boží dítě je osvobozující zkušenost - znamená to osvobodit se od všech pocitů méněcennosti - ať už z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, věku, ekonomického postavení nebo životního postavení. Když řeknu, že jsem Boží dítě - stvořené k [Božímu] obrazu - ... naznačuji, že "černá je krásná", že bílá je krásná, že červená je krásná nebo žlutá je krásná. Nepotřebuji se zvlášť přimlouvat za své pohlaví - mužské, ženské nebo mezipohlaví - abych si posílil sebevědomí. Když skutečně věřím, že Bůh je můj Otec a Matka, zkrátka můj Stvořitel, jsem povinen věřit také tomu, že všichni muži, ženy a děti jakékoli rasy, barvy pleti, vyznání nebo etnického původu jsou mými sestrami a bratry v Kristu - ať už jsou anglikáni, římští katolíci, metodisté, černí muslimové, příslušníci judaistické víry, ruští pravoslavní, buddhisté nebo ateisté..... Pokud jsem Boží dítě, sestra v Kristu a patřím spolu s vámi všemi ke kněžství všech věřících, pak je mým úkolem milovat, nikoliv nenávidět, být tvořivý, nikoliv destruktivní, následovat Kristův kříž. To je poučení velkých proroků v průběhu věků. [4]

All the strands of my life had come together. Descendant of slave and of slave owner, I had already been called poet, lawyer, teacher, and friend. Now I was empowered to minister the sacrament of One in whom there is no north or south, no black or white, no male or female—only the spirit of love and reconciliation drawing us all toward the goal of human wholeness. —Pauli Murray, Song in a Weary Throat

Reverend Dr. Pauli Murray (1910–1985) was the first Black woman ordained to the priesthood in the Episcopal Church. Editor Anthony B. Pinn writes:

Growing up, [Pauli] Murray had a sneaking suspicion of the path she would take and the “cosmic” and historical events that might have conditioned her life.… [1]

In Murray’s words, “I came [into the priesthood] because I had no other alternative. I fought death, God, and my own articulated plans—but the Call would give me no peace until I had made the decision.” [2] It was not enough for Murray to discern the calling on her life; she wanted this recognized and acknowledged in ways that she could not produce on her own, ways that might point to the cosmic trail of God working in her personal history….

Shortly after her ordination, she addressed the issue of inclusion with passion, biting humor, and sarcasm. In this way, she pointed to her deep resolve to make social equality a moral and spiritual issue … : “Bearing pain for Christ’s sake does not mean that I shall participate in my own degradation. It means that I must witness to the equality of all humanity before God in words as well as deeds.” [3]

Murray preaches the value of recognizing the universal dignity of the children of God: 

To think of oneself as a child of God is a liberating experience—it is to free oneself from all feelings of inferiority—whether of race, or color, or sex, or age, or economic status, or position in life. When I say that I am a child of God—made in [God’s] image— … I imply that “Black is beautiful,” that White is beautiful, that Red is beautiful, or Yellow is beautiful. I do not need to make special pleading for my sex—male or female or in-between—to bolster self-esteem. When I truly believe that God is my Father and Mother, in short, my Creator, I am bound also to believe that all men, women, and children of whatever race, color, creed, or ethnic origin are my sisters-and-brothers-in-Christ—whether they are Anglicans, Roman Catholics, Methodists, Black Muslims, members of the Judaic faith, Russian Orthodox, Buddhists, or atheists…. If I am a child of God, a sister-in-Christ, and belong with all of you to the priesthood of all believers, then my job is to love, not hate, to be creative, not destructive, to follow Christ’s cross. This is the lesson of the great prophets down through the ages. [4]