Proč je válka?... Protože já, můj bližní a všichni ostatní nemáme dost lásky. Přesto bychom mohli bojovat proti válce a všem jejím výronům tím, že každý den uvolníme lásku, která je v nás spoutaná, a dáme jí šanci žít. Etty Hillesumová

Richard Rohr již dlouho čerpá útěchu a moudrost ze spisů mladé Židovky Etty Hillesumové (1914-1943) a věří, že je hlasem inspirace pro naši dobu. Krátce před svým odjezdem do internace v tranzitním táboře Westerbork si Hillesumová do svého deníku zapsala:

Jedna věc je mi stále jasnější: že Ty nám nemůžeš pomoci, že my musíme pomoci Tobě, abychom si pomohli sami. A to je to jediné, co v těchto dnech můžeme zvládnout, a také to jediné, na čem skutečně záleží: abychom si uchránili ten kousek Tebe, Bože, v sobě. A možná i v druhých. Bohužel se zdá, že Ty sám toho s našimi poměry, s našimi životy, moc nezmůžeš. Ani já Tě za to nepovažuji. Ty nám nemůžeš pomoci, ale my musíme pomoci Tobě a bránit Tvůj příbytek v nás do poslední chvíle. [1]

Etty Hillesumová plně přijala "křížovou povahu skutečnosti" a rozhodla se milovat stále vědoměji:

Něco vykrystalizovalo. Podívala jsem se naší zkáze, našemu bídnému konci, který už v každodenním životě v tolika drobných ohledech začal, přímo do očí a přijala jsem ji do svého života a moje láska k životu se nezmenšila. Nejsem zahořklá, vzpurná ani nijak znechucená. Pokračuji v růstu ze dne na den, i když mi do tváře hledí pravděpodobnost zkázy. Už nebudu koketovat se slovy, protože slova pouze vyvolávají nedorozumění: Smířila jsem se s životem....

Pod pojmem "smíření se s životem" rozumím: realita smrti se stala definitivní součástí mého života; můj život se takříkajíc prodloužil o smrt tím, že jsem se jí podívala do očí a přijala ji, že jsem přijala zkázu jako součást života a přestala plýtvat energií na strach ze smrti nebo na odmítání uznat její nevyhnutelnost. Zní to paradoxně: vyloučením smrti z našeho života nemůžeme žít plnohodnotný život a připuštěním smrti do našeho života jej [život] rozšiřujeme a obohacujeme. [2]

Hillesumová v úvaze o Ježíšových slovech v Mt 6,34, abychom si nedělali starosti o zítřek, píše:

Musíme s nimi denně bojovat ... s těmi mnoha drobnými starostmi o zítřek, protože vysávají naši energii.... Věci, které je třeba udělat, je třeba udělat, a pro zbytek nesmíme dopustit, abychom se nechali zamořit tisíci drobnými obavami a starostmi, tolika pohnutkami bez důvěry v Boha.... Nakonec máme jen jednu morální povinnost: získat v sobě velké plochy pokoje, stále více pokoje, a odrážet ho směrem k druhým. A čím více pokoje bude v nás, tím více pokoje bude i v našem neklidném světě. [3]

Why is there a war?… Because I and my neighbor and everyone else do not have enough love. Yet we could fight war and all its excrescences by releasing, each day, the love that is shackled inside us, and giving it a chance to live. —Etty Hillesum

Richard Rohr has long drawn comfort and wisdom from the writings of the young Jewish woman Etty Hillesum (1914–1943), believing her to be a voice of inspiration for our times. Shortly before her departure for internment at the Westerbork transit camp, Hillesum wrote in her journal:

One thing is becoming increasingly clear to me: that You cannot help us, that we must help You to help ourselves. And that is all we can manage these days and also all that really matters: that we safeguard that little piece of You, God, in ourselves. And perhaps in others as well. Alas, there doesn’t seem to be much You Yourself can do about our circumstances, about our lives. Neither do I hold You responsible. You cannot help us, but we must help You and defend Your dwelling place inside us to the last. [1]

Etty Hillesum fully accepted the “cruciform nature of reality” and chose to love ever more consciously:

Something has crystallised. I have looked our destruction, our miserable end which has already begun in so many small ways in our daily life, straight in the eye and accepted it into my life, and my love of life has not been diminished. I am not bitter or rebellious, or in any way discouraged. I continue to grow from day to day, even with the likelihood of destruction staring me in the face. I shall no longer flirt with words, for words merely evoke misunderstandings: I have come to terms with life.…

By “coming to terms with life” I mean: the reality of death has become a definite part of my life; my life has, so to speak, been extended by death, by my looking death in the eye and accepting it, by accepting destruction as part of life and no longer wasting my energies on fear of death or the refusal to acknowledge its inevitability. It sounds paradoxical: by excluding death from our life we cannot live a full life, and by admitting death into our life we enlarge and enrich [life]. [2]

Reflecting on Jesus’ words in Matthew 6:34 not to worry about tomorrow, Hillesum writes:

We have to fight them daily … those many small worries about the morrow, for they sap our energies.… The things that have to be done must be done, and for the rest we must not allow ourselves to become infested with thousands of petty fears and worries, so many motions of no confidence in God.… Ultimately, we have just one moral duty: to reclaim large areas of peace in ourselves, more and more peace, and to reflect it towards others. And the more peace there is in us, the more peace there will also be in our troubled world. [3]