Carlo Carretto (1910-1988) byl členem Malých bratří Ježíšových, komunity kontemplativců, kteří žili a pracovali mezi chudými v severní Africe. Carretto se zamýšlí nad povoláním, které ho inspirovalo k tomu, aby se vzdal pohodlného života v Itálii:

Když mi bylo čtyřiačtyřicet let, objevilo se nejvážnější volání mého života: povolání ke kontemplativnímu životu. Prožíval jsem ho hluboce - v hloubce, kterou může poskytnout jen víra a kde je temnota absolutní - kde už lidské síly nemohou pomoci.

Tentokrát jsem musel říci "ano", aniž bych čemukoli rozuměl. "Opusť všechno a pojď se mnou do pouště. Nechci tvé činy a skutky, chci tvou modlitbu, tvou lásku."

"Pojď se mnou do pouště." Existuje něco mnohem většího než lidské činy: modlitba; a má mnohem silnější moc než lidská slova: láska.

A já jsem odešel na poušť. [1]

Při průchodu pouštní vesnicí na cestě do samoty potkal Carretto muže jménem Kada, který potřeboval deku. Přestože měl dvě, Carretto se s ním nerozdělil. Následující noc se Carrettovi zdálo, že je přitisknutý pod balvanem a nemůže se pohnout, což byl strašný pocit, který popsal jako "očistec".

"Budeš souzen podle své schopnosti milovat," připomíná mi toto místo [na Sahaře] neodbytně. A mé oči, vypálené sluncem, hledí vzhůru do bezmračné oblohy.

Už se nechci klamat, vskutku toho nejsem schopen. Pravdou je, že jsem Kadovi ze strachu před chladnou nocí nedal svou deku. A to znamená, že svou vlastní kůži miluji víc než kůži svého bratra, zatímco Boží přikázání mi říká: "Miluj život druhých tak, jako miluješ svůj vlastní." ...

Bůh na věci nespěchá, čas je [Boží], ne můj. A já, malé stvoření, člověk, jsem byl povolán, abych se proměnil v Boha tím, že budu sdílet [Boží] život. A to, co mě proměňuje, je láska, kterou [Bůh] vlévá do mého srdce.

Láska mě pomalu proměňuje v Boha.

Ale stále je tu hřích, který se této proměně brání, umí a vlastně říká "ne" lásce....

Odporovat lásce, nebýt schopen přijmout požadavek této lásky, která mi říká: "Dej deku svému bratru," je tak vážné, že to vytváří překážku mezi mnou a Bohem, a to je můj očistec. 

K čemu je dobré odříkávat dobře Božské oficium, sdílet eucharistii, když k tomu člověka nepohání láska?

K čemu je dobré vzdát se všeho a přijít sem na poušť a do horka, když se člověk brání jenom lásce?…

"Budeš souzen podle své schopnosti milovat," říká velký kámen, pod nímž jsem strávil očistec a čekal, až v mém nitru vyroste dokonalá láska, kterou pro mě Ježíš přinesl na zem....

Kéž by ten den nebyl daleko. [2]

Carlo Carretto (1910–1988) was a member of the Little Brothers of Jesus, a community of contemplatives who lived and worked among the poor in Northern Africa. Carretto reflects on the call that inspired him to give up his comfortable life in Italy:

When I was forty-four years old, there occurred the most serious call of my life: the call to the contemplative life. I experienced it deeply—in the depth which only faith can provide and where darkness is absolute—where human strength can no longer help.

This time I had to say “yes” without understanding a thing. “Leave everything and come with me into the desert. It is not your acts and deeds that I want; I want your prayer, your love.”…

“Come with me into the desert.” There is something much greater than human action: prayer; and it has a power much stronger than human words: love.

And I went into the desert. [1]

Passing through a desert village on his way to a time of solitude, Carretto met a man named Kada who needed a blanket. Although he had two, Carretto did not share. The next night, Carretto dreamed that he was pinned under a boulder and unable to move, a terrible feeling he described as “purgatory.”

“You will be judged according to your ability to love” this place [in the Sahara] reminds me insistently. And my eyes, burnt by the sun, gaze up into the cloudless sky.

I don’t want to deceive myself any more; indeed I am not able to. The truth is that I did not give my blanket to Kada, for fear of the cold night. And that means that I love my own skin more than my brother’s, while God’s commandment tells me: “Love the life of others as you love your own.”…

God does not hurry over things; time is [God’s], not mine. And I, little creature, a man, have been called to be transformed into God by sharing [God’s] life. And what transforms me is the charity which [God] pours into my heart.

Love transforms me slowly into God.

But sin is still there, resisting this transformation, knowing how to, and actually saying “no” to love.…

To have resisted love, not to have been capable of accepting the demand of this love which said to me, “Give the blanket to your brother,” is so serious that it creates an obstacle between me and God and this is my purgatory. 

What’s the use of saying the Divine Office well, of sharing the Eucharist, if one is not impelled by love?

What’s the use of giving up everything and coming here to the desert and the heat, if only to resist love?…

“You will be judged according to your ability to love,” says the great stone under which I spent my purgatory waiting for perfect love to grow within myself, that which Jesus brought to earth for me….

May that day not be far off. [2]