Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectví, ani přítomné věci, ani budoucí věci, ani mocnosti, ani výška, ani hlubina, ani žádná jiná stvořená věc nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Řím 8,38-39

Tento týden se zaměříme na lidi, kteří nás vyzývají, abychom jednali z láskyplného spojení s Bohem pro dobro druhých. Otec Richard považuje sjednocení s Bohem za něco, co se již uskutečnilo, ať už ho prožíváme, nebo ne:

Ve spojení s Bohem již jsme! Mezi Bohem a duší všeho existuje absolutní, věčné spojení. Na nejhlubší úrovni jsme "skryti s Kristem v Bohu" (Kol 3,3) a "celé stvoření ... je uváděno do stejné slavné svobody jako Boží děti" (Řím 8,21). Problém je v tom, že západní náboženství nás tomu neučilo. Pro většinu křesťanů, se kterými jsem jako kněz pracoval, je Bůh stále oddělený a "tam venku". Většina lidí se stále snaží zajistit si Boží schválení. Naše ego příliš zdůrazňuje naši individualitu a oddělenost od Boha i ostatních. Boží vykoupení jsme omezili na lidský druh - a v rámci tohoto druhu není příliš mnoho jedinců! [1]

Každodenní kontemplativní modlitba nám pomáhá znovuobjevit naši přirozenou jednotu a naučit se setrvávat v přítomnosti s důvěrou, že v Bohu jsme již dobří a v bezpečí. Nemusíme si dělat starosti o své malé soukromé, oddělené a nejisté já. Ježíš učil: Já jsem jedno s tebou a ty jsi jedno se svým bližním a všichni jsme jedno s Bohem. To je evangelium! To je celý smysl přijímání neboli eucharistie; účastníme se chleba a vína, dokud nás nepřesvědčí, že jsme ve společenství. Zdá se, že pro Boha je snazší přesvědčit chléb a víno o jejich identitě než přesvědčit nás.

Věřte nebo ne, nejsme tu proto, abychom spasili své duše. To už bylo jednou provždy učiněno v Kristu, skrze Krista, s Kristem a jako Kristus (viz Ef 1,3-14). Díky Boží lásce, milosti a milosrdenství jsme již Tělem Kristovým: jediným univerzálním tělem, které existuje od počátku věků. Vy a já jsme tu jen několik desetiletí, tančíme na jevišti života a možná bereme svou autonomii až příliš vážně. To malé a zjevně nedokonalé já prostě nemůže uvěřit, že by mohlo být Božím dítětem. Doufám, že nás evangelium osvobodí, abychom žili uvnitř života, který je větší než ten, který si naše malé já představovalo. Větší život Těla Kristova nám nelze vzít. Je to samotný Boží život, který nelze zničit. [2]

Jak napsal Thomas Merton ve svém deníku: "Už jsme jedno. My si však představujeme, že nejsme. A to, co musíme obnovit, je naše původní jednota. To, čím musíme být, je to, čím jsme." [3]

For I am convinced that neither death, nor life, nor angels, nor principalities, nor things present, nor things to come, nor powers, nor height, nor depth, nor any other created thing, will be able to separate us from the love of God, which is in Christ Jesus our Lord.
—Romans 8:38–39

This week we focus on people who call us to act out of loving union with God for the sake of others. Father Richard considers union with God as something that has already taken place, whether we experience it or not:

We are already in union with God! There is an absolute, eternal union between God and the soul of everything. At the deepest level, we are “hidden with Christ in God” (Colossians 3:3) and “the whole creation … is being brought into the same glorious freedom as the children of God” (Romans 8:21). The problem is Western religion has not taught us this. For most Christians that I’ve worked with as a priest, God is still separate and “out there.” Most people are still trying to secure God’s approval. Our ego over-emphasizes our individuality and separateness from God and others. We limited God’s redemption to the human species—and not very many individuals within that species! [1]

Daily contemplative prayer helps us rediscover our inherent union and learn how to abide in Presence, trusting that we are already good and safe in God. We don’t have to worry about our little private, separate, insecure self. Jesus taught, I am one with you and you are one with your neighbor and we are all one with God. That’s the gospel! That’s the whole point of Communion or Eucharist; we partake of the bread and wine until they convince us that we are in communion. It seems easier for God to convince bread and wine of their identity than to convince us.

Believe it or not, we’re not here to save our souls. That’s already been done once and for all—in Christ, through Christ, with Christ, and as Christ (see Ephesians 1:3–14). By God’s love, mercy, and grace, we are already the Body of Christ: the one universal body that has existed since the beginning of time. You and I are here for just a few decades, dancing on the stage of life, perhaps taking our autonomous selves far too seriously. That little and clearly imperfect self just cannot believe it could be a child of God. I hope the gospel frees us to live inside of a life that is larger than the one our small selves have imagined. The larger life of the Body of Christ cannot be taken from us. It is the very life of God which cannot be destroyed. [2]

As Thomas Merton wrote in his journal, “We are already one. But we imagine that we are not. And what we have to recover is our original unity. What we have to be is what we are.” [3]