Otec Richard chápe Bonaventurovo učení jako výzvu k lásce ke všemu stvoření.

Svatý Bonaventura učil, že k tomu, abychom se dopracovali k lásce k Bohu, je třeba začít láskou k těm nejskromnějším a nejjednodušším věcem a odtud pak postupovat nahoru. "První krok ve vzestupu postavme na dno a představme si celý hmotný svět jako zrcadlo, skrze které můžeme přejít k Bohu, který je Nejvyšším řemeslníkem," napsal. A dále: "Ve stvořených věcech září nejvyšší Stvořitelova moc, moudrost a laskavost." A dále: "Ve stvořených věcech září nejvyšší Stvořitelova moc, moudrost a laskavost." [1]

Tento duchovní vhled můžeme aplikovat zcela doslova. Nezačínejte tím, že se budete snažit milovat Boha, nebo dokonce lidi; nejprve milujte živly a skály, přejděte ke stromům, pak ke zvířatům a nakonec k lidem. Andělé se brzy budou zdát jako reálná možnost a k Bohu je pak už jen malý krůček. Funguje to. Ve skutečnosti to může být jediný způsob, jak milovat, protože jak děláme cokoli, tak děláme všechno. Nakonec buď milujeme všechno, nebo je důvod pochybovat o tom, že něco milujeme. Tuto jedinou lásku a jediné milování popisovali mnozí středověcí teologové jako "velký řetěz bytí".

Stvoření - ať už jde o planety, rostliny nebo pandy - nebylo jen zahřívacím kolem lidského příběhu nebo Bible. Přírodní svět je sám o sobě dobrým a dostatečným příběhem, pokud se na něj naučíme dívat s pokorou a láskou. To vyžaduje kontemplativní praxi, zastavení naší zaneprázdněné a povrchní mysli na dostatečně dlouhou dobu, abychom viděli krásu, dovolili pravdu a chránili přirozenou dobrotu toho, co je - ať už nám to přináší zisk nebo potěšení, nebo ne.

Každý dar jídla a vody, každý projev prosté laskavosti, každý sluneční paprsek, každý savec pečující o svá mláďata, to vše vzniklo z tohoto původního a vnitřně dobrého stvoření. Lidé byli předurčeni k tomu, aby poznávali a těšili se z této všudypřítomné skutečnosti - skutečnosti, kterou příliš často nedokážeme ocenit nebo, což je možná ještě horší, ignorujeme ji a považujeme ji za samozřejmost. Jak je popsáno v knize Genesis, stvoření se odehrává během šesti dnů, což naznačuje vývojové chápání růstu. Pouze sedmý den je bez pohybu. Božský vzor je pevně daný: V židovské tradici nazývané "sobotní odpočinek" musí být konání vyváženo nekonáním. Všechna kontemplace odráží volbu a zkušenost sedmého dne a spoléhá na milost namísto úsilí.

Všechny ostatní vnímající bytosti také dělají své maličkosti, zaujímají svá místa v koloběhu života a smrti, zrcadlí věčné sebevyprázdnění a věčné naplnění Boha a nějak tomu všemu důvěřují. Pokud dokážeme rozpoznat, že do takového rytmu a ekosystému patříme, a záměrně se z něj radovat, můžeme začít nacházet své místo ve vesmíru. Začneme chápat, jako to dělala básnířka Elizabeth Barrett Browningová, že "Země je přeplněná nebesy a každý obyčejný keř hoří Bohem". [2]

Father Richard understands the teachings of Bonaventure as a call to love all creation.

St. Bonaventure taught that to work up to loving God, start by loving the very humblest and simplest things, and then move up from there. “Let us place our first step in the ascent at the bottom, presenting to ourselves the whole material world as a mirror, through which we may pass over to God, who is the Supreme Craftsman,” he wrote. And further, “The Creator’s supreme power, wisdom and benevolence shine forth in created things.” [1]

We can apply this spiritual insight quite literally. Don’t start by trying to love God, or even people; love elements and rocks first, move to trees, then animals, and then humans. Angels will soon seem like a real possibility, and God is then just a short leap away. It works. In fact, it might be the only way to love, because how we do anything is how we do everything. In the end, either we love everything or there is reason to doubt that we love anything. This one love and one loveliness was described by many medieval theologians as the “great chain of being.”

Creation—be it planets, plants, or pandas—was not just a warm-up act for the human story or the Bible. The natural world is its own good and sufficient story, if we can only learn to see it with humility and love. That takes contemplative practice, stopping our busy and superficial minds long enough to see the beauty, allow the truth, and protect the inherent goodness of what is—whether it profits or pleases us or not.

Every gift of food and water, every act of simple kindness, every ray of sunshine, every mammal caring for her young, all of it emerged from this original and intrinsically good creation. Humans were meant to know and enjoy this ever-present reality—a reality we too often fail to praise or, maybe worse, ignore and take for granted. As described in Genesis, the creation unfolds over six days, implying a developmental understanding of growth. Only the seventh day has no motion to it. The divine pattern is set: Doing must be balanced out by not-doing, in the Jewish tradition called the “Sabbath Rest.” All contemplation reflects a seventh-day choice and experience, relying on grace instead of effort.

All the other sentient beings also do their little things, take their places in the cycle of life and death, mirroring the eternal self-emptying and eternal infilling of God, and somehow trusting it all. If we can recognize that we belong to such a rhythm and ecosystem, and intentionally rejoice in it, we can begin to find our place in the universe. We will begin to see, as did the poet Elizabeth Barrett Browning, that “Earth’s crammed with heaven, And every common bush afire with God.” [2]