Lidé druhé poloviny života si oduševněle vytvářejí prostor pro uspokojení potřeb té první. Otec Richard píše:

Jestliže jsme vůbec na správné cestě, náš svět se v druhé polovině života mnohem více rozrůstá. Musím však říci, že v dalším paradoxu se náš okruh skutečných důvěrníků a skutečně blízkých přátel obvykle zmenší, ale zároveň se stane důvěrnějším. Už nás nepřekvapuje ani nerozčiluje, když většina lidí - a dokonce i většina institucí - plní úkoly první poloviny života. Ve skutečnosti je právě k tomu naprogramována většina skupin a institucí i mladých lidí! Neměli bychom je za to nenávidět.

Instituce se nutně musí zabývat požadavky na členství, politikami, postupy, protokoly a precedenty. Pokud jsou to fungující organizace, musí mít velmi jasná kritéria pro přijímání a propouštění zaměstnanců, pro dohled a řízení, musí mít pravidla pro povyšování a platy. Je nutné, aby tyto věci dělaly dobře, ale přesto jsou to potřeby ega, a ne potřeby duše.

Podstatou evangelia je, že většina z nás si musí sáhnout na nějaké dno, než se vůbec vydá na skutečnou duchovní cestu. Do té doby je to většinou náboženství. Na dně je jen málo času nebo zájmu na tom, aby bylo zcela praktické, efektivní nebo přinášelo příjmy. Chceme se jen nadechnout čerstvého vzduchu. Pravé evangelium je vždy čerstvý vzduch a prostorný prostor k dýchání.

Ego a většina institucí vyžaduje titěrný vesmír, zatímco duše plave v moři hojnosti, milosti a svobody, které nelze vždy organizovat. Vzpomeňte si na evangelium: Na konci dne zaměstnavatel zaplatí těm, kteří pracovali část dne, stejně jako těm, kteří pracovali celý den (Mt 20,1-16). To se nedá spočítat jinak než na úrovni duše. Oduševnělí lidé mírní naše záchvaty vzteku svým klidem, zmírňují naši naléhavost svým klidem, ukazují svět možností a alternativ, když se rozhovor mění v dualistické hašteření.

Oduševnělí lidé jsou nezbytnou solí, kvasem a světlem potřebným k růstu skupin (viz Mt 5,13-16; 13,33). Ježíš nevyžaduje, abychom byli celým pokrmem, plným chlebem nebo samotným osvětleným městem, ale máme být tichým podhoubím a přesvětlením, které toto vše uskutečňuje. Proto všechny instituce potřebují ve svých řadách lidi druhé poloviny života; stačí "dva nebo tři" v každé organizaci, aby je uchránili před totálním sobectvím.

Naší otázkou nyní je: "Jak mohu ctít oprávněné potřeby první poloviny života a zároveň vytvářet prostor, vizi, čas a milost pro druhou polovinu života?"

Vyplývá to z toho, že v této oblasti je třeba se zaměřit na to, aby se člověk stal součástí svého života. Udržení tohoto napětí je samotnou podobou moudrosti. Pouze poustevníci a někteří důchodci mohou téměř úplně zapomenout na tu první a zcela se věnovat té druhé, ale i ti musí jíst, pít a najít si bydlení a oblečení! Umění být člověkem spočívá ve spojení plodné činnosti s kontemplativním postojem - ne jedno nebo druhé, ale vždy obojí zároveň.

Second-half-of-life people soulfully create room to honor the needs of the first. Father Richard writes:

If we are on course at all, our world grows much larger in the second half of life. But I must say that, in yet another paradox, our circle of real confidants and truly close friends will normally grow smaller, but also more intimate. We are no longer surprised or angered when most people—and even most institutions—are doing first-half-of-life tasks. In fact, that is what most groups and institutions, and young people, are programmed to do! We shouldn’t hate them for it.

Institutions must by necessity be concerned with membership requirements, policies, procedures, protocols, and precedents. If they are working organizations, they need to have very clear criteria for hiring and firing, for supervision and management, and have rules for promotion and salaries. It’s necessary that they do these things well, but they are nevertheless ego needs and not soul needs.

The bottom line of the gospel is that most of us have to hit some kind of bottom before we even start the real spiritual journey. Up to that point, it is mostly religion. At the bottom, there is little time or interest in being totally practical, efficient, or revenue generating. We just want to breathe fresh air. The true gospel is always fresh air and spacious breathing room.

The ego and most institutions demand a tit-for-tat universe, while the soul swims in a sea of abundance, grace, and freedom, which cannot always be organized. Remember the gospel: at the end of the day, the employer pays those who worked part of a day just as much as those who worked the whole day (Matthew 20:1–16). This does not compute except at the level of soul. Soulful people temper our tantrums by their calm, lessen our urgency by their peace, exhibit a world of options and alternatives when conversation turns into dualistic bickering.

Soulful people are the necessary salt, yeast, and light needed to grow groups up (see Matthew 5:13–16, 13:33). Jesus does not demand that we be the whole meal, the full loaf, or the illuminated city itself, but we are to be the quiet undertow and overglow that makes all of these happen. This is why all institutions need second-half-of-life people in their ranks; just “two or three” in each organization are enough to keep them from total self-interest.

Our question now becomes, “How can I honor the legitimate needs of the first half of life, while creating space, vision, time, and grace for the second?” The holding of this tension is the very shape of wisdom. Only hermits and some retired people can almost totally forget the first and devote themselves totally to the second, but even they must eat, drink, and find housing and clothing! The art of being human is in uniting fruitful activity with a contemplative stance—not one or the other, but always both at the same time.