Michelle Scheidtová poznamenává, že pro některé queer a další LGBTQIA+ lidi [1]proces objevování jejich sexuality a identity vybízí k "pádu vzhůru":

Přechod do druhé [poloviny života] je obvykle katalyzován životní událostí nebo sérií zážitků, které se nás dotknou v jádru, zneklidní nás a donutí nás nově uspořádat a dát si smysl. Tyto destabilizující události mohou přinést hlubokou bolest nebo intenzivní radost..... Vyjednávání o nich a nové uspořádání nás může posunout do druhé poloviny života, což je posun, který se týká naší vnitřní práce, nikoli našeho chronologického věku. 

Pro queer lidi může být tento proces [pádu vzhůru] katalyzován objevením naší sexuality nebo genderové identity a následným učením se orientovat ve světě s touto identitou. Toto zjištění, ať už je v jakémkoli věku, je často destabilizující, dokonce traumatizující, protože se učíme ztělesňovat identitu, která překračuje hranice společensky uznávaných norem. Zjišťujeme, že dominantní společenská pravidla pro nás nefungují, protože máme radikálně odlišnou zkušenost s rodinou, pohlavím nebo láskou. [2]

Pastorka a kaplanka newyorské policie Ann Kansfieldová popisuje, jak se v mládí snažila "zapadnout", než se rozhodla žít autentičtěji:

Jako dítě jsem ve škole příliš nezapadala. Byla jsem nešikovná. Byla jsem genderově nepořádná, a to už ve třetí třídě. Takže, jak se dalo čekat, byla jsem nemilosrdně šikanována. Snažil jsem se být autentický, ale... být autentický byla vždycky špatná odpověď. Moji spolužáci chtěli konformitu, ... přesto jsem to ani ve věku, kdy vládl tlak vrstevníků, nedokázal. Byl jsem jiný v tolika divokých a úžasných věcech. Například jsem měl rád kostel....

Tak moc jsem se snažil zapadnout mezi ostatní, ale rozhodně jsem nebyl cool. Žádné módní líčení ani módní šaty nedokázaly zakrýt skutečnost, že mi ženskost unikala. Skrývat se znamenalo hrát malou hru, a to nebyla hra zábavná. Výsledkem bylo, že jsem se s nikým nebavila. Můj nedostatek autenticity držel lidi v odstupu. Teprve když jsem začala přijímat to, kým skutečně jsem - upřímnou, křehkou, zranitelnou a hluboce lidskou osobu -, začala jsem skutečně prožívat život. Když jsem se cvičil ve sdílení svého autentického já s ostatními, všiml jsem si, že lidé se mnou sdílejí více sebe sama. Když jsem sdílel své pravé já, ostatní se mnou sdíleli své pravé já. A v tomto procesu se život kolem mě stal... no... živějším.... [3]

Ve své knize Nová semínka kontemplace Thomas Merton poznamenal, že strom vzdává slávu Bohu tím, že je stromem. [4] Tuto větu si často recituji v hlavě jako mantru, abych si připomněl, že mým jediným úkolem je být svým co nejautentičtějším já. Zjistil jsem, že čím více přijímám osobu, kterou mě Bůh stvořil, tím více jsem schopen milovat Boha. A to je vlastně to jediné, co mohu Bohu a světu nabídnout. [5]

Michelle Scheidt observes that for some queer and other LGBTQIA+ people [1] the process of discovering their sexuality and identity invites them to “fall upward”:

The shift to the second [half of life] is usually catalyzed by a life event or series of experiences that touch us at the core, unsettling us and forcing us to reorder and make meaning in a new way. These destabilizing events might bring deep pain or intense joy…. Negotiating this and reordering can shift us into the second half of life, a shift which is about our inner work, not our chronological age. 

For queer people, this process [of “falling upward”] can be catalyzed by the discovery of our sexuality or gender identity and subsequent learning to navigate the world with that identity. This discovery, at whatever age, is often destabilizing, even traumatizing, as we learn to embody an identity that transgresses the boundaries of socially accepted norms. We discover that the dominant social rules do not work for us because we have a radically different experience of family or gender or love. [2]

Pastor and NYFD chaplain Ann Kansfield describes trying to “fit in” when she was young, until she chose to live more authentically:

As a kid, I didn’t fit in well at school. I was awkward. I was gender messy, even as early as the third grade. So, as you might expect, I was bullied mercilessly. I tried to be authentic, but … being authentic was always the wrong answer. My classmates wanted conformity, … yet, even at the age when peer pressure reigned supreme, I couldn’t do it. I was different in so many wild and wonderful ways. For one, I liked church….

I tried so hard to fit in with the others, but I was decidedly not cool. No amount of trendy makeup or fashionable dresses could hide the fact that femininity eluded me. Hiding myself meant playing a small game, and it wasn’t a fun game. As a result, I wasn’t a party to be around. My lack of authenticity kept people at arm’s length. It’s only when I began to embrace who I really was—the honest, fraught, vulnerable, and deeply human person—that I began truly experiencing life. As I practiced sharing my authentic self with others, I noticed people sharing more of themselves with me. If I shared my real self, others would share their real selves with me. And in this process, life around me became … well … more alive.… [3]

In his book New Seeds of Contemplation, Thomas Merton observed that a tree gives glory to God by being a tree. [4] I often recite this phrase like a mantra in my head as a reminder that my only job is to be my most authentic self. I’ve discovered that the more I embrace the person God made me, the more I’m able to love God. And, really, that’s the only thing I can offer to God and to the world. [5]