Richard Rohr popisuje, že lidé v druhé polovině života mají vnitřní svobodu, která v sobě zároveň skrývá radost i utrpení.

V druhé polovině života existuje tíha, kterou však drží mnohem hlubší lehkost či ''v pořádku''. Naše zralá léta se vyznačují jakýmsi světlým smutkem a střízlivým štěstím, pokud to má nějaký smysl. Právě se mi nedostává slov, abych popsal mnoho úžasných starších lidí, které jsem potkal. V druhé polovině života je stále ještě utrpení - ve skutečnosti možná ještě větší. Ale nyní je tu změněná schopnost držet ho tvořivě a s menší úzkostí.

Je to to, co Jan od Kříže nazval ''světelnou temnotou'', a vysvětluje to současnou existenci hlubokého utrpení a intenzivní radosti u světců a mystiků - něco, co je pro většinu z nás téměř nemožné si představit. Východní pravoslaví věřilo, že pokud je něco autentickým náboženským uměním, vždy to má v sobě světlý smutek. Myslím, že totéž tvrdím o autentickém životě.

V druhé polovině života má člověk stále menší potřebu či zájem odstraňovat negativní či strach, znovu vynášet ony staré unáhlené soudy, držet se starých bolestí nebo pociťovat jakoukoli potřebu trestat druhé lidi. Naše komplexy nadřazenosti se postupně rozcházejí do všech stran. Učíme se pozitivně ignorovat a stahovat svou energii ze zlých nebo hloupých věcí, místo abychom s nimi přímo bojovali. S věcmi bojujeme jen tehdy, když jsme k tomu přímo vyzváni a vybaveni. Všichni se stáváme dobře maskovaným zrcadlovým obrazem čehokoli, s čím bojujeme příliš dlouho nebo příliš přímo. To, proti čemu se stavíme, nám po čase určuje energii a rámuje otázky, a my tak ztrácíme vnitřní svobodu.

Každodenní život dnes vyžaduje modlitbu a rozlišování více než reakce na kolenou vůči oběma koncům politického a kulturního spektra. Nyní máme celé spektrum reakcí a ne všechny jsou předvídatelné. Zákon je samozřejmě stále nezbytný, ale není naší vůdčí hvězdou, ba ani zdaleka ne. Příliš mnohokrát bylo špatné a kruté. Osm blahoslavenství k nám promlouvá mnohem více než Desatero přikázání.

Když jsme byli mladí, definovali jsme se tím, že jsme se odlišovali od ostatních; nyní hledáme věci, které máme všichni společné. Štěstí nacházíme v podobnosti, která se pro nás nyní stala mnohem zřejmější; a nepotřebujeme se zabývat rozdíly mezi lidmi nebo zveličovat problémy. Vytváření dramat nás přestalo bavit.

V druhé polovině života je dobré být prostě součástí všeobecného tance. Nemusíme vyčnívat, dělat určující pohyby nebo být lepší než kdokoli jiný na tanečním parketu. Život je více účastný než asertivní a není třeba se silně nebo dále vymezovat.

Richard Rohr describes how people in the second half of life have an inner freedom that simultaneously holds joy and suffering.

There is a gravitas in the second half of life, but it is held up by a much deeper lightness or ‘‘okayness.’’ Our mature years are characterized by a kind of bright sadness and a sober happiness, if that makes any sense. I am just grabbing for words to describe many wonderful older people I have met. There is still suffering in the second half of life—in fact maybe even more. But there is now a changed capacity to hold it creatively and with less anxiety.

It is what John of the Cross called ‘‘luminous darkness,’’ and it explains the simultaneous existence of deep suffering and intense joy in the saints and mystics—something that is almost impossible for most of us to imagine. Eastern Orthodoxy believed that if something was authentic religious art, it would always have a bright sadness to it. I think I am saying the same of an authentic life.

In the second half of life, one has less and less need or interest in eliminating the negative or fearful, making again those old rash judgments, holding on to old hurts, or feeling any need to punish other people. Our superiority complexes have gradually departed in all directions. We learn to positively ignore and withdraw our energy from evil or stupid things rather than fight them directly. We fight things only when we are directly called and equipped to do so. We all become a well-disguised mirror image of anything that we fight too long or too directly. That which we oppose determines the energy and frames the questions after a while, and we lose our inner freedom.

Daily life now requires prayer and discernment more than knee-jerk responses toward either end of the political and cultural spectrum. We have a spectrum of responses now, and they are not all predictable. Law is still necessary, of course, but it is not our guiding star, or even close. It has been wrong and cruel too many times. The Eight Beatitudes speak to us much more than the Ten Commandments.

When we are young, we define ourselves by differentiating ourselves from others; now we look for the things we all share in common. We find happiness in alikeness, which has become much more obvious to us now; and we do not need to dwell on the differences between people or exaggerate the problems. Creating dramas has become boring.

In the second half of life, it is good just to be a part of the general dance. We do not have to stand out, make defining moves, or be better than anyone else on the dance floor. Life is more participatory than assertive, and there is no need for strong or further self-definition.