Františkánská sestra Ilia Delio popisuje duchovní zrání jako růst vědomí a radikální odevzdání se božské lásce.

První polovinu života strávíme budováním identity, vytvářením bezpečí, vymezováním hranic, vytvářením zóny bezpečí a ovladatelného řádu. Tuto první fázi života můžeme přirovnat k fungování na nižších úrovních vědomí. Mnoho nábožensky založených lidí uvízne na úrovni mýtického vědomí s úzkou, etnocentrickou mentalitou založenou na zákonech a pořádku. Bůh je nadřazená bytost mimo sebe a věrnost Bohu znamená dodržování zákonů náboženství a církve. Celistvost neznamená nic jiného než dodržování pravidel. Hledat svůj střed vždy mimo sebe vštěpuje základní pocit nehodnosti, nedůvěru k sobě samému a podřízenost těm "lepším", "kvalifikovanějším" nebo "nadřazeným", kteří mají radit a vést.

To, co vytváří průlom ve vědomí, čímž se autentický růst přesouvá od pozornosti k autoritě mimo nás k vnitřnímu zákonu srdce, není pouhé stárnutí, ale spíše růst dovnitř ve svobodě: "Učiníte-li si mé slovo svým domovem," řekl Ježíš, "poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,31-32). Svoboda vyžaduje průlom do jednotícího vědomí, radikální odevzdání se a úplné uvolnění, důvěru v duchovní impulsy života....

Život se stále hroutí, protože hmota slábne a očekávání selhávají, ale ten, kdo žije na úrovni integrovaného vědomí, prožívá okamžiky selhání nebo narušení s lehkostí ducha, s pocitem otevřenosti vůči božské lásce, která se objevuje jako světlo prosvítající skulinami temnoty. Utrpení je místem, kde božská láska vyzařuje ve skryté temnotě, kde je Bůh plně člověkem; síla samotného života uprostřed narušení. Když se přimkneme k této síle života, [žijeme ve své božské přirozenosti] a zjišťujeme, že tato vnitřní síla nás osvobozuje mimo hrozbu smrti, protože "strach je zahnán dokonalou láskou" (1 Jan 4,18). Prožívání naší božské přirozenosti je zdrojem naší svobody a štěstí.

Tuto hlubší božskou skutečnost nemůžeme poznat, pokud žijeme pouze na úrovni průměrnosti a sebezáchovy. Jsme stvořeni z lásky a jsme stvořeni k tomu, abychom v lásce oživovali svět..... Stárnutí může být buď životem plným nostalgie, nebo upřímným zapojením do budoucnosti. Je to rušivý proces, kdy se věci rozbíjejí, přátelé a domácí mazlíčci umírají, domy se prodávají a vzpomínky na minulost pronásledují přítomnost. Měsíce se mění v roky a my se ocitáme v proudu života.

Růst dovnitř pádem vzhůru znamená učit se z vlastních chyb.... I když pociťovaná zkušenost života slábne, jsme vyzváni, abychom se pustili a odevzdali divoké Boží lásce a žili v nekonečné vitalitě samotného života. Pustit se do Boha znamená vrátit se domů ke svému pravému já, kde zjistíme, že naší kořenovou realitou je nekonečná božská láska a v lásce jsme věčně svobodní.

Franciscan Sister Ilia Delio describes spiritual maturation as a growth in consciousness and a radical surrender into divine love.

The first half of our lives is spent building an identity, establishing our security, defining our boundaries, creating a zone of safety, and having controllable order. We can liken this first stage of life to operating on lower levels of consciousness. Many religious people get stuck on the level of mythic consciousness, with a narrow, ethnocentric, law-and-order mentality. God is a superior being outside oneself, and fidelity to God means abiding by the laws of religion and church. Wholeness means nothing more than obeying the rules. Looking for one’s center always outside oneself inculcates a basic sense of unworthiness, distrust of self, and subservience to those “better,” “more qualified,” or “superior” to counsel and guide.

What creates a breakthrough in consciousness, whereby authentic growth shifts from attention to authority outside ourselves to the inner law of the heart, is not simply growing old but, rather, it is growing inward in freedom: “If you make my Word your home,” Jesus said, “you will learn the truth and the truth will set you free” (John 8:31–32). Freedom requires a breakthrough into unitive consciousness, a radical surrender and complete letting go, trusting the spiritual impulses of life….

Life still breaks down as matter weakens and expectations fail, but the one who lives on the level of integrated consciousness lives in moments of failure or disruption with a lightness of spirit, a sense of openness to divine love, which appears like light shining through the cracks of darkness. Suffering is where divine love radiates in hidden darkness, where God is fully human; the power of life itself in the midst of disruption. We [live into our divine nature] when we cling to this power of life, finding that this power within liberates us beyond the threat of death because “fear is driven out by perfect love” (1 John 4:18). Living into our divine nature is the source of our freedom and happiness.

We cannot know this deeper divine reality if we live only on levels of mediocrity and self-preservation. We are created out of love and are made to energize the world in love…. Aging can be either a life of nostalgia or a wholehearted engagement with the future. It is a disruptive process as things break down, friends and pets die, houses are sold, and memories of the past haunt the present. Months melt into years, and we find ourselves in the flow of life.

Growing inward by falling upward means learning from our mistakes…. Even if the felt experience of life dims, we are invited to let go and surrender to the wild love of God, living into the endless vitality of life itself. Letting go into God is coming home to our true selves, where we discover that our root reality is infinite divine love, and in love, we are eternally free.