Richard Rohr ve své knize Pád vzhůru nabízí duchovní cestu, kterou nazývá "dvě poloviny života". První polovině života jsme věnovali týden počátkem roku. Zde se Richard zamýšlí nad svobodou, velkorysostí a přítomností, které charakterizují ty, kdo žijí v druhé polovině života.

Lidé v druhé polovině života se nezabývají shromažďováním dalších statků a služeb; jednoduše řečeno, jejich touhou a snahou - každý den - je vrátit světu kousek toho, co dostali. Nyní si uvědomují, že byli bezúplatně obdarováni od vesmíru, od společnosti a od Boha. Snaží se nyní ''žít prostě, aby ostatní mohli prostě žít''.

Erik Erikson nazývá člověka v této fázi ''generativním'' člověkem [1], který je ochoten a schopen vytvářet život z vlastní hojnosti a ve prospěch následujících generací. Protože si takoví lidé vybudovali dobrou nádobu, jsou schopni ''pojmout'' stále více pravdy, stále více bližních, stále širší vizi, stále více tajemného a vylévajícího se Boha.

V druhé polovině života nemáme na všechno, na každou událost ani na většinu lidí pevné a konečné názory, o to více dovolíme věcem a lidem, aby nás potěšili, zarmoutili a skutečně ovlivnili. Už nepotřebujeme měnit nebo přizpůsobovat druhé lidi, abychom sami byli šťastní. Přešli jsme od konání k bytí ke zcela novému druhu konání, které plyne téměř organicky, tiše a osmózou. Naše jednání je méně nutkavé. Děláme to, k čemu jsme povoláni, a následky pak necháváme plavat.

Je pravda, že druhá polovina života je určitým druhem břemene, které je třeba nést, ale žádný jiný způsob bytí nemá smysl ani nám neposkytuje hluboké uspokojení, které naše duše nyní vyžaduje, a dokonce si ho užívá. Tuto novou a hlubší vášeň mají lidé na mysli, když říkají: "Musím dělat tuto konkrétní věc, jinak můj život nebude mít smysl" nebo "Už není na výběr". Náš život a náš dodavatelský systém nyní tvoří jeden celek, zatímco dříve se náš život a naše zaměstnání zdály být dvěma různými věcmi. Naším zájmem už není ani tak mít to, co máme rádi , ale mít rádi to, co máme - právě teď. To je monumentální změna oproti první polovině života, natolik, že je to téměř lakmusový papírek toho, zda se vůbec nacházíme v druhé polovině života. [2]

Božím cílem je vždy sjednocení, které se velmi liší od jakékoli soukromé dokonalosti (která je pouze cílem malého ega). Naše pečlivě vybudovaná nádoba ega musí postupně prasknout (viz Jan 12,24), když si uvědomíme, že nejsme odděleni od Boha, od druhých ani od svého Pravého já. Vidíme, že máme věčnou duši. Naše ego se pomalu učí stát se služebníkem duše namísto jejího pána. [3]

Richard Rohr’s book Falling Upward offers a spiritual path for what he calls “the two halves of life.” We dedicated a week to the first half of life earlier in the year. Here Richard reflects on the freedom, generosity, and presence that characterize those living in the second half of life.

People in the second half of life are not preoccupied with collecting more goods and services; quite simply, their desire and effort—every day—is to give back to the world a bit of what they have received. They now realize that they have been gratuitously given to—from the universe, from society, and from God. They try now to ‘‘live simply so that others can simply live.’’

Erik Erikson calls someone at this stage a ‘‘generative’’ person [1], one who is eager and able to generate life from his or her own abundance and for the benefit of following generations. Because such people have built a good container, they are able to ‘‘contain’’ more and more truth, more and more neighbors, more and broader vision, more and more of a mysterious and outpouring God.

In the second half of life, we do not have strong and final opinions about everything, every event, or most people, as much as we allow things and people to delight us, sadden us, and truly influence us. We no longer need to change or adjust other people to be happy ourselves. We have moved from doing to being to an utterly new kind of doing that flows almost organically, quietly, and by osmosis. Our actions are less compulsive. We do what we are called to do and then let go of the consequences.

It’s true that the second half of life is a certain kind of weight to carry, but no other way of being makes sense or gives us the deep satisfaction our soul now demands and even enjoys. This new and deeper passion is what people mean when they say, “I must do this particular thing or my life will not make sense” or “It is no longer a choice.” Our life and our delivery system are now one, whereas before, our life and our occupation seemed like two different things. Our concern is not so much to have what we love anymore, but to love what we have—right now. This is a monumental change from the first half of life, so much so that it is almost the litmus test of whether we are in the second half of life at all. [2]

God’s goal is always union, which is very different from any private perfection (which is merely a goal of the small ego). Our carefully constructed ego container must gradually crack open (see John 12:24) as we realize that we are not separate from God, from others, or from our True Selves. We see that we have an eternal soul. Our ego slowly learns to become the servant of the soul instead of its master. [3]