Milost a vděčnost k sobě patří jako nebe a země. Milost vyvolává vděčnost jako hlas ozvěny. Vděčnost následuje milost jako hrom blesk. -Karl Barth, Církevní dogmatika, 4.1

Autorka Anne Lamottová píše o přirozeném pohybu vděčnosti z našeho srdce v modlitbě do našeho života v činnosti:

Vděčnost začíná v našem srdci a pak se přelévá do chování..... Záhadným způsobem zjistíme, že jsme ochotni sbírat odpadky na ulici nebo pouštět druhé přednostně v dopravě....

Vděčnost vdechujete a také vydechujete. Jakmile se to naučíte, dokážete snést i někoho, kdo je nesnesitelný. Můj univerzální guru, mystik Rúmí, řekl: "Jsou stovky způsobů, jak pokleknout a políbit zem," [1] a snášení sotva snesitelného je jeden z nejlepších.

Když přejdeme od vyrážky a sevřenosti k vděčnosti, můžeme někdy zaznamenat zkušenost milosti, spočívající v poznání, že bychom se sami nedostali z místa, kde jsme uvízli, v nenávisti, samospravedlnosti nebo sebenenávisti (což je totéž), ke svobodě. Pohyb milosti v našem životě směrem ke svobodě je tajemstvím. A tak prostě říkáme "Díky". Něco se muselo otevřít, něco se muselo dát, a já nemám ponětí, jak k tomu věci přimět. Ale ony to udělaly, respektive milost to udělala.

Lamott píše o exponenciálním toku vděčnosti v našem životě:

Říci a znamenat "díky" vede k bláznivé myšlence: Co ještě mohu dát? Nejprve podnikneme akci tím, že dáváme - a pak následuje vhled, který nás naplňuje. Hřích není knihkupectví pro dospělé na rohu. Je to tvrdé srdce, nedostatek štědrosti a všechny ty ismy, rasismus, sexismus a tak dále. Existuje však skulina, kudy by mohla proniknout stužka světla, proplížit se přes všechny zátarasy a hromady kamení, mentálního, emocionálního a kulturního? …

Jak může být něco tak prostého tak hluboké, nechat ostatní jít první, v dopravní zácpě nebo ve frontě ve Starbucks, a to i když to nikoho nezajímá nebo si toho nevšimne? Protože lidem to většinou bude jedno - mají zpoždění, neozval se jim nový přítel nebo jsou upnutí na burzu. A nevšimnou si, že jste je pustili před sebe.

Považují to za svou povinnost.

Ale vy to poznáte. A může to změnit celý váš den, což může být způsob, jak změnit celý váš život. Opravdu existuje jen dnešek, i když ten je naštěstí také věčným teď. A možná si jeden člověk v autě ve vedlejším pruhu nebo ve frontě v bance či na baseballovém zápase vašeho dítěte všimne vaší nenucené velkorysosti a bude dojat, povznesen, povzbuzen - jinými slovy mírně změněn k lepšímu - a později pustí někoho jiného jako prvního. A to budou kvanta.

Pohyb milosti směrem k vděčnosti nás přivádí z balíku sebestředného šílenství k duchovnímu probuzení. Vděčnost je mír.

Grace and gratitude belong together like heaven and earth. Grace evokes gratitude like the voice of an echo. Gratitude follows grace like thunder lightning. —Karl Barth, Church Dogmatics, 4.1

Author Anne Lamott writes of the natural movement of gratitude from our hearts in prayer to our lives in action:

Gratitude begins in our hearts and then dovetails into behavior…. We mysteriously find ourselves willing to pick up litter in the street, or let others go first in traffic….

You breathe in gratitude, and you breathe it out, too. Once you learn how to do that, then you can bear someone who is unbearable. My general-purpose go-to mystic Rumi said, “There are hundreds of ways to kneel and kiss the ground,” [1] and bearing the barely bearable is one of the best.

When we go from rashy and clenched to grateful, we sometimes get to note the experience of grace, in knowing that we could not have gotten ourselves from where we were stuck, in hate or self-righteousness or self-loathing (which are the same thing), to freedom. The movement of grace in our lives toward freedom is the mystery. So we simply say “Thanks.” Something had to open, something had to give, and I don’t have a clue how to get things to do that. But they did, or grace did.

Lamott writes of the exponential flow of gratitude in our lives:

Saying and meaning “Thanks” leads to a crazy thought: What more can I give? We take the action first, by giving—and then the insight follows, that this fills us. Sin is not the adult bookstore on the corner. It is the hard heart, the lack of generosity, and all the isms, racism and sexism and so forth. But is there a crack where a ribbon of light might get in, might sneak past all the roadblocks and piles of stones, mental and emotional and cultural?…

How can something so simple be so profound, letting others go first, in traffic or in line at Starbucks, and even if no one cares or notices? Because for the most part, people won’t care—they’re late, they haven’t heard back from their new boyfriend, or they’re fixated on the stock market. And they won’t notice that you let them go ahead of you.

They take it as their due.

But you’ll know. And it can change your whole day, which could be a way to change your whole life. There really is only today, although luckily that is also the eternal now. And maybe one person in the car in the lane next to you or in line at the bank or at your kid’s baseball game will notice your casual generosity and will be touched, lifted, encouraged—in other words, slightly changed for the better—and later will let someone else go first. And this will be quantum.

The movement of grace toward gratitude brings us from the package of self-obsessed madness to a spiritual awakening. Gratitude is peace.