Ježíš řekl hostiteli, který ho pozval: "Až budeš pořádat oběd nebo večeři... pozvi chudé, chromé, chromé, slepé a budeš vskutku blahoslavený, protože ti to nebudou moci oplatit." -Lukáš 14,12-14

Inspirován výše uvedenou výměnou názorů z Lukášova evangelia, Richard zkoumá ekonomii milosti, v níž si Bůh přeje, abychom žili.

Rád bych dal do kontrastu dvě ekonomie či pohledy na svět. První ekonomií je kapitalismus, který je založen na principu quid pro quo, odměně a trestu a spravedlnosti jako odplatě. Tolik a tolik produktu vyžaduje takovou a takovou odměnu. Brzy se stane rámcem pro naše základní vztahy, základní sebepojetí a jednání ("Zasloužím si." "Dlužíš mi." "Budu štědrý, když to pomůže i mně.") a konstruuje chybný základ pro náš vztah k Bohu.

Musíme si přiznat, že tento systém směny se dnes zdá rozumný téměř každému. Pokud budeme upřímní, dává smysl i nám a zdá se nám spravedlivý. Nebudu tvrdit, že je špatný - přináší mnoho dobrého. Jediná potíž je v tom, že Ježíš tomu vůbec nevěří, a to má být naším duchovním učitelem.

Postavme tuto "meritokracii", ekonomiku trestu/odměny základního kapitalismu, do kontrastu s tím, co představuje Ježíš. Nazvu ji ekonomikou daru. V ekonomice daru neexistuje ekvivalence mezi tím, co dáváme, a tím, kolik dostáváme. Tento model se nám moc nelíbí, protože máme pocit, že jsme se nadřeli, abychom dostali "to, co nám patří". Máme pocit, že jsme si své oprávněné společenské postavení zasloužili.

Jestliže si říkáme křesťané, musíme se zabývat skutečným evangeliem milosti. Jediný způsob, jak tomu můžeme skutečně porozumět, je ten, že máme alespoň jednu zkušenost s tím, že nám bylo dáno, aniž bychom si to zasloužili. Říká se tomu odpuštění, bezpodmínečná láska a milosrdenství. Pokud jsme nezaslouženou, nezaslouženou lásku nikdy neobdrželi, zůstaneme v kapitalistickém pohledu na svět, kde 2 + 2 = 4. Vložím své 2, dostanu své 2 zpět. Zůstáváme však velmi nejistí, ne-li rozzlobení, pokud jde o cokoli "zdarma", ať už jde o bezplatnou zdravotní péči (fyzickou, duševní či duchovní), nebo dokonce o bezplatné vzdělání. Tyto výhody můžeme považovat za přirozená lidská práva, která udržují lidskost a důstojnost lidí, jak jasně uvádějí papežské sociální encykliky. Příliš často však chceme, aby zdravotní péči, vzdělání a finanční výpomoc využívali pouze lidé z naší skupiny.

Podstatou je, že si nic "nezasloužíme", nic! Všechno je to dar. Dokud nezačneme žít v Božím království namísto království tohoto světa, budeme uvažovat přesně jako svět. Abychom pochopili evangelium v jeho radikální, proměňující moci, musíme přestat počítat, měřit a vážit. Musíme přestat říkat "zasloužím si" a rozhodovat, kdo si to nezaslouží. Nikdo z nás si nezaslouží! Toto každodenní obrácení je těžké, pokud jsme nezažili nekonečné milosrdenství a neuvědomujeme si, že všechno je dar - a to po celou dobu.

Jesus said to the host who had invited him, “When you hold a lunch or dinner … invite the poor, the crippled, the lame, the blind; and blessed indeed will you be because of their inability to repay you.” —Luke 14:12–14

Inspired by the above exchange in the Gospel of Luke, Richard explores the economy of grace in which God desires us to live.

I’d like to contrast two economies or worldviews. The first economy is capitalism, which is based on quid pro quo, reward and punishment, and justice as retribution. This much product requires this much payment. It soon becomes the framework for our fundamental relationships, our basic self-image, and actions (“I deserve.” “You owe me.” “I will be generous if it helps me, too.”), and constructs a faulty foundation for our relationship with the Divine.

We’ve got to admit that this system of exchange seems reasonable to almost everybody today. If we’re honest, it makes sense to us, too, and seems fair. I’m not going to say it’s wrong—it does much good. The only trouble is, Jesus doesn’t believe it at all, and he’s supposed to be our spiritual teacher.

Let’s contrast this “meritocracy,” the punishment/reward economy of basic capitalism, with what Jesus presents. I’m going to call it a gift economy. In a gift economy, there is no equivalence between what we give and how much we get. We don’t really like this model, because we feel we’ve worked hard to get “what’s ours.” We feel we have earned our rightful social positions.

Yet if we call ourselves Christians, we have to deal with the actual gospel of grace. The only way we can actually understand this is if we’ve had at least one experience of being given to without earning. It’s called forgiveness, unconditional love, and mercy. If we’ve never received unearned, undeserved love, we will stay in the capitalist worldview where 2 + 2 = 4. I put in my 2, I get my 2 back. But we remain very unsure, if not angry, about anything “free,” whether it is free health care (physical, mental, or spiritual) or even free education. These benefits can be seen as natural human rights that sustain peoples’ humanity and dignity, as papal social encyclicals make clear. All too often, though, we only want people in our own group to benefit from health care, education, and bail outs.

The bottom line is that we don’t “deserve” anything, anything! It’s all a gift. Until we have begun to live in the kingdom of God instead of the kingdoms of this world, we will think exactly like the world. To understand the gospel in its radical, transformative power, we have to stop counting, measuring, and weighing. We have to stop saying “I deserve” and deciding who does not deserve. None of us deserves! This daily conversion is hard to do unless we’ve experienced infinite mercy and realize that it’s all a gift—all the time.