Richard Rohr chápe evangelijní příběh o ženě u studny jako příběh o neustále proudící Boží milosti vůči nám:

V křesťanských Písmech čteme o tom, jak Ježíš povzbuzuje samaritánskou ženu, aby nabrala vodu z veřejné studny a podala mu ji (Jan 4,7). U této starobylé studny se očekávané role obracejí. Objevuje se vzájemná zranitelnost, když Ježíš vyzývá ženu, aby byla jak příjemcem, tak také "zdrojem" a dárcem daru živé vody. V téměř trinitárním druhu proudění Ježíš popisuje toto předání jako "vodu, kterou ti dám a která bude pramenem vody v tobě - vyvěrajícím k nekonečnému životu" (Jan 4,14).

Jinými slovy, prastará duchovní studna se plně přenáší na jednotlivého člověka; nyní je to práce uvnitř a má "účinek pramene", což je přesně ten obraz, který tak milovali španělští mystici šestnáctého století Francisco de Osuna, Terezie z Ávily a Jan od Kříže. Toto téma se opakuje i v Ježíšových slovech, že "ze srdce potečou proudy živé vody" (Jan 7,38). [1]

Ježíšovou nejkrásnější metaforou pro tuto vnitřní zkušenost milosti je "pramen v tobě". Tento pramen není mimo nás, je v nás a tryská k věčnému životu. Duchovní poznání a duchovní poznávání je vždy ve skutečnosti re-poznáním. Je to uvědomění si, že to, co už víme, je na určité hluboké úrovni pravda. Měli jsme intuici nebo jsme tušili, že jsme možná právě milovaným Božím dítětem, ale často si myslíme, že je to příliš dobré na to, abychom si to představovali. Nebe je již dáno a dar je již předán. Ženě u studny Ježíš říká zcela přímo: "Kdybys jen znala Boží dar ... prosila bys ho a on by ti dal živou vodu" (Jan 4,10). Ježíš jí i nám říká, že Boží dar už máme! Duch byl vylit do našich srdcí v okamžiku našeho stvoření. Jsme již Božími dětmi. Voda v nás bublá, ale my se tomu často neodvažujeme uvěřit.

Taková dobrá zpráva je prostě příliš dobrá, příliš nemožná, příliš vzdálená. Říkáme: "Pane, já toho nejsem hoden." A tak si říkáme: "Pane, já toho nejsem hoden." Samozřejmě, že nejsme hodni, ale dobrá zpráva je, že o hodnost vůbec nejde. Kdo z nás je toho hoden? Jsem toho hoden? Je hoden biskup? Jsou hodni kněží? Jsou hodni františkáni? Já si to nemyslím. Všichni jsme jen různě omylní a nehodní, ale když se této skutečnosti/identitě/poznání odevzdáme, začne téct pramen milosti. Přestaneme hledat svou vlastní důstojnost a začneme poznávat Boží dar. Začneme si uvědomovat, že všechno je dar, všechno je zadarmo, všechno už máme a jediné, co můžeme udělat, je naučit se z toho těšit, a to všechno změní. [2]

Richard Rohr understands the gospel story of the woman at the well as a story about God’s ever-flowing grace toward us:

In the Christian Scriptures, we read about Jesus encouraging a Samaritan woman to draw water from the public well and serve it to him (John 4:7). At this ancient well the expected roles are reversed. A mutual vulnerability is revealed as Jesus invites the woman to be both the receiver and also the “source” and giver of the gift of living water. In an almost Trinitarian kind of flow, Jesus describes this transfer as a “water that I shall give which will be a spring of water within you—welling up unto infinite life” (John 4:14).

In other words, the ancient spiritual well is fully transferred to the individual person; it is now an inside job and has a “welling-up effect,” which is exactly the image that sixteenth-century Spanish mystics Francisco de Osuna, Teresa of Ávila, and John of the Cross loved so much. This theme is also repeated when Jesus says that “from the heart shall flow streams of living water” (John 7:38). [1]

Jesus’ most wonderful metaphor for this inner experience of grace is “a spring within you.” This spring is not outside us, it’s within us, and it’s bubbling up unto eternal life. Spiritual knowing and spiritual cognition are always really re-cognition. It’s the realization that what we already know is true at some deep level. We’ve had an intuition or a suspicion that we might just be a beloved child of God, but we often think that it’s too good to imagine. Heaven is already given, and the gift is already handed over. To the woman at the well, Jesus says very directly, “If you but knew the gift of God … you would have asked him, and he would have given you living water” (John 4:10). Jesus is telling her and us that we already have the gift of God! The Spirit has been poured into our hearts at the moment of our creation. We are already children of God. The water is bubbling up within us but we often don’t dare believe it.

Such good news is just too good, too impossible, too distant. We say, “Lord, I am not worthy.” Of course we’re not worthy, but the good news is that worthiness is not even the issue. Who among us is worthy? Am I worthy? Is the bishop worthy? Are the priests worthy? Are the Franciscans worthy? I don’t think so. We’re all just varying degrees of fallible and unworthy, but when we surrender to that reality/identity/knowing, the fountain of grace begins to flow. We stop seeking our own worthiness and we begin to know the gift of God. We begin to realize that it’s all gift, and it’s all free, and we already have it, and all we can do is learn to enjoy it, and that changes everything. [2]