Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Milovat Boha skrze stvoření: Týdenní shrnutí Neděle Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Květina oběti Františkánská sestra José Hobdayová (1929-2009) byla seneckou starší a přítelkyní CAC v jejích prvních dnech. Píše o způsobu modlitby, který se naučila od své matky: Velmi zvláštním [způsobem modlitby] byla modlitba Obětní květ, kterou si [moje matka] osvojila z dědictví svého lidu, Seneků Irokézů. Naučila mě tuto modlitbu odříkávat, když jsem se cítila na dně nebo jsem měla břemeno, které jsem chtěla zvednout. Později jsem se ji naučil používat při šťastných příležitostech a když jsem měl zvláštní prosbu, kterou jsem chtěl vznést k Bohu. Jako všechny matky vždycky poznala, když mě něco trápilo. Říkala mi: "Dobře, Jo. Myslím, že je načase, abys šla ven a našla si obětní květ." ...Ta květina měla být výjimečná, taková, která pro mě hodně znamenala..... Maminka mi navíc řekla, že s tou květinou mám zacházet velmi opatrně, protože byla vybrána ke svatému účelu. Láskyplně jsem ji sevřela v dlaních, aby se jí nic nestalo. Když jsem přišla domů, udělala jsem, co mi maminka nařídila, a řekla jsem květině, jaké břemeno chci zvednout a odnést k Bohu. Jak to měla květina udělat? Nezapomeňte, že to byla Obětní květina, která měla zemřít. Myšlenka byla taková, že až z květiny odejde život, odnese mou modlitbu k Bohu.... Každý pohled na květinu mě přiváděl k představě, že za mě obětuje svůj život, a já si představoval, jak se moje modlitba nese k Bohu.... Když květina nakonec zemřela, vynesl jsem ji ven, rozloučil se s ní a poděkoval jí za to, že za mě dala svůj život a že mi doručila mou modlitbu. Pak jsem ji pohřbil, aby měla šanci na nový život.... .Tímto jednoduchým, názorným způsobem mě matka naučila, jak povznášející může být modlitba. A přitom mě naučila i něco o životě - jak je umírání i vstávání základem života a jak je důležité, abychom se stali obětními květy jeden pro druhého. Fr. Richard Rohr, OFM přeloženo DeepL | Loving God through Creation: Weekly Summary
Sunday Monday Tuesday Wednesday Thursday Friday Sacrifice Flower Franciscan Sister José Hobday (1929–2009) was a Seneca elder, and a friend of the CAC in its earliest days. She writes of a way of praying she learned from her mother: A very special [way to pray] was the Sacrifice Flower prayer, which [my mother] adapted from the heritage of her people, the Seneca Iroquois. She taught me to say this prayer when I was feeling low or had a burden I wanted lifted. Later, I learned to use it for happy occasions and when I had a special request I wanted to make of God. Like all mothers, she could always tell when something was bothering me. She’d say to me, “All right, Jo. I think it’s time you went outside and found yourself a Sacrifice Flower.”… That flower was supposed to be special, one that meant a lot to me…. In addition, Mother said I was to be very careful with the flower because it had been selected for a holy purpose. I lovingly cupped it in my hands so nothing would happen to it. When I got home, I did as my mother instructed and told the flower what burden I wanted lifted and taken to God. How was the flower to do this? Remember, this was a Sacrifice Flower, one that was going to die. The idea was that as life went out of the flower, it would carry my prayer to God…. Every time I saw the flower, I could see it giving its life for me and I could imagine my prayer being carried to God…. When the flower finally died, I would take it outside, say good-bye to it, and thank it for giving its life for me and for delivering my prayer. Then I would bury it so it would have a chance at a new life…. In this simple, graphic way my mother taught me how uplifting prayer can be. And, in the process, she taught me about life, too—how basic both dying and rising are to living and how important it is that we become Sacrifice Flowers for each other. Fr. Richard Rohr, OFM |
José Hobday, Stories of Awe and Abundance (Kansas City, MO: Sheed & Ward, 1995), 17, 18.