Richard Rohr nachází jasnou a jednoznačnou úctu ke stvoření jak v Ježíši, tak ve své vlastní františkánské tradici:

Samotné stvoření - nikoli rituál nebo prostory vybudované lidskýma rukama - bylo pro Františka z Assisi (1182-1226) hlavní katedrou. Není náhodou, že většina Ježíšových příběhů a metafor je založena na lidských a přírodních pozorováních, nikoli na školní teologii. Není bez významu, že Ježíš i František byli peripatetickými učiteli - hovořili za chůze na cestě světem. V naší době významní učitelé jako Thomas Berry a Ilia Delio tuto přirozenou a univerzální teologii znovu objevili.

Evangelium nás proměňuje tím, že nás uvádí do kontaktu s tím, co je mnohem trvalejší a uspokojivější, doslova "základem našeho bytí", a má v sobě mnohem více "reality" než teologické pojmy nebo pouhá ritualizace skutečnosti. Každodenní kosmické dění na nebi a na zemi je Skutečností nad našimi hlavami a pod našima nohama každou minutu našeho života: nepřetržitou svátostí. Zjistil jsem, že zaujetí náboženskými rituály má tím větší tendenci, čím více zůstáváme nedotčeni samotnou Skutečností, na kterou i ty nejlepší rituály mohou pouze ukazovat.

Sám Ježíš běžně ukazuje na věci, jako je rudé nebe, slepice, lilie, fíkovník, osel chycený do jámy, nebeské ptactvo, tráva na poli, chrámová zvířata, která vypustil z klecí, a tak dále a tak dále. Zřetelně se díval na zdánlivě "nenáboženský" svět, na obyčejné věci kolem sebe a zdálo se, že většinu svého učení provádí venku. František řekl: "Ať jsme kdekoli nebo ať cestujeme kamkoli, máme s sebou celu. Bratr Tělo je naše cela a duše je poustevník, který zůstává uvnitř cely, aby se modlil k Bohu..... Pokud duše nezůstává ve své cele v tichu a samotě, cela vytvořená rukama řeholníkovi moc nepomůže." [1]

Ježíš i František věděli, že vše stvořené je poselstvím o Boží podstatě. Příroda nebyla prázdná od božství. Vnímání přírody jako světské nebo pouze funkční vytvořilo velkou část osamělosti a zdánlivé nesmyslnosti našeho současného pohledu na svět.

Při pětidenních mužských obřadech (Men's Rites of Passage, MROP) [2]- na které jsem se zaměřoval patnáct let - mělo mnoho mužů pocit, že modlitby a rituály uvnitř budov v lidském měřítku jsou spíše domestikované a kontrolované. Často vnímali, že spása nabízená uvnitř těchto umělých staveb je také "malá" a kostelní. Téměř bez výjimky k největším průlomům u našich mužů docházelo během dlouhých časů ticha v přírodě, kde se neovládalo lidské a pouze verbální, nebo během rituálů, které byly syrové a zemité.

Richard Rohr finds clear and unambiguous respect for creation in both Jesus and his own Franciscan tradition:

Creation itself—not ritual or spaces constructed by human hands—was the primary cathedral for Francis of Assisi (1182–1226). It is no accident that the majority of Jesus’ stories and metaphors are based on human and natural observations, not classroom theology. It is not unimportant that both Jesus and Francis were peripatetic teachers—talking while walking—on the road of the world. In our own time, major teachers like Thomas Berry and Ilia Delio have rediscovered this natural and universal theology.

The gospel transforms us by putting us in touch with that which is much more constant and satisfying, literally the “ground of our being,” and has much more “reality” to it than theological concepts or the mere ritualization of reality. Daily cosmic events in the sky and on the earth are the Reality above our heads and beneath our feet every minute of our lives: a continuous sacrament. I find that a preoccupation with religious rituals tends to increase the more we remain untouched by Reality Itself—to which the best rituals can only point.

Jesus himself commonly points to things like the red sky, a hen, lilies, the fig tree, a donkey caught in a pit, the birds of the air, the grass in the field, the temple animals that he released from their cages, and on and on. He was clearly looking at the seemingly “nonreligious” world, ordinary things all around him, and appeared to do most of his teaching outside. Francis said, “Wherever we are or wherever we travel, we have a cell with us. Brother Body is our cell, and the soul is the hermit who remains inside the cell to pray to God…. If the soul does not remain in quiet and solitude in its cell, a cell made by hands does little good to a religious.” [1]

Both Jesus and Francis knew that everything created was a message about the nature of God. Nature was not empty of divinity. Seeing nature as secular or merely functional created much of the loneliness and seeming meaninglessness in our contemporary worldview.

In the five-day Men’s Rites of Passage (MROP) [2]—which was a focus of my work for fifteen years—so many men felt that prayers and rituals inside of human-scale buildings were rather domesticated and controlled. They often perceived that the salvation offered inside these artificial constructs was also “small” and churchy. Almost without exception, the greatest breakthroughs for our men occurred during extended times of silence in nature, where the human and the merely verbal were not in control, or during rituals that were raw and earthy.