Richard Rohr vzpomíná na své první zkušenosti s modlitbou obyvatel kmene Pueblo v Novém Mexiku:

V roce 1969, když jsem byl mladým jáhnem v Acoma Pueblo, bylo jedním z mých úkolů provádět sčítání lidu. Protože bylo léto a horko, začínal jsem brzy ráno a jezdil svým malým oranžovým náklaďákem ke každému bydlišti. Za úsvitu jsem vždycky před dveřmi svého domu uviděl matku, vedle které stály její děti. Ona i děti se natahovaly oběma zdviženýma rukama, aby "nabraly" nový den a pak si ho "vylily" na hlavu a tělo v požehnání. Seděl jsem v autě, dokud neskončily, a myslel jsem si, jak je od nás františkánů hloupé myslet si, že jsme přinesli před čtyřmi sty lety náboženství do Nového Mexika! [1]

Ačkoli nemám žádné rodinné vazby na domorodá náboženství, chovám k jejich moudrosti velkou úctu. Moje raná zkušenost z Acoma Puebla mě inspirovala k dalšímu poznávání národů Pueblo, Diné (Navajo) a Apačů zde v Novém Mexiku. Vím toho však jen tolik, abych věděl, že toho nevím vůbec mnoho. Domorodá spiritualita není určena pro nedomorodce. Když se snažíme tato učení vykládat nebo aplikovat v našem vlastním kontextu, vystavujeme se riziku "závažné reinterpretace" [2] podle naší vlastní kulturní optiky a preferencí a bez dostatečného ohledu na jejich tradiční původ.

Nechci také romantizovat domorodou spiritualitu. Stejně jako v každém náboženství existují doby, místa a lidé, kteří "to chápou" - tajemství spojení božství a člověka - více než jiní. Existují různé stupně a stavy vědomí a všechny jsou součástí cesty. Západní modely vývoje se obvykle zaměřují na racionální mysl, která nabízí jeden způsob poznávání reality, ale ve skutečnosti existuje mnoho dalších způsobů vnímání a vyjadřování lidské zkušenosti. [3]

Choctawský starší a emeritní biskup Steven Charleston nabízí meditaci, v níž uctívá různé způsoby poznání, které živily jeho duši:  

Ze všech velkých myšlenek, které jsem četl
Ze všech hlubokých knih, které jsem studoval
Žádná mě nepřivedla blíž k Duchu
než procházka pod třpytivým listím

Zlatočervená s plamenem podzimu
Když vzduch je svěží
A slunce jako bledé oko, které se dívá.

Jsem učenec smyslů
Teolog hmatatelna.

Duch se mě dotýká a já se dotýkám Ducha
Pokaždé, když zvednu list ze své cesty
Tenkou vločka zlatočerveného ohně,
ještě teplou od dechu, který ji stvořil. [4]

Richard Rohr recalls his first experiences with the prayer of the Pueblo people in New Mexico:

In 1969 when I was a young deacon in Acoma Pueblo, one of my jobs was to take the census. Because it was summer and hot, I would start early in the morning, driving my little orange truck to each residence. Invariably at sunrise, I would see a mother outside the door of her home, with her children standing beside her. She and the children would be reaching out with both hands uplifted to “scoop” up the new day and then “pour” it over their heads and bodies in blessing. I would sit in my truck until they were finished, thinking how silly it was of us Franciscans to think we brought religion to New Mexico four hundred years ago! [1]

Though I have no family links to Indigenous religions, I have great respect for their wisdom. My early experience at Acoma Pueblo has inspired me to continue to learn about the Pueblo, Diné (Navajo), and Apache peoples here in New Mexico. But I only know enough to know that I don’t know much at all. Indigenous spirituality is not intended for non-Native use. When we try to interpret or apply these teachings in our own context, we run the risk of “severe reinterpretation” [2] according to our own cultural lens and preferences, and without enough regard for their traditional origins.

I also don’t want to romanticize Native spirituality. As in every religion, there are times, places, and people who “get it”—the mystery of divine/human union—more than others. There are different stages and states of consciousness, and all are part of the journey. Western models of development usually focus on the rational mind, which offers one way of knowing reality, but in fact, there are many other ways of perceiving and expressing human experience. [3]

Choctaw elder and retired Episcopal bishop Steven Charleston offers a meditation honoring different ways of knowing that have fed his soul:  

For all the great thoughts I have read
For all the deep books I have studied
None has brought me nearer to Spirit
Than a walk beneath shimmering leaves

Golden red with the fire of autumn
When the air is crisp
And the sun a pale eye, watching.

I am a scholar of the senses
A theologian of the tangible.

Spirit touches me and I touch Spirit
Each time I lift a leaf from my path
A thin flake of fire golden red
Still warm from the breath that made it. [4]