Autorka Laura Swanová, benediktinská řeholnice, studovala křesťanská ženská spirituální hnutí a píše o alternativním životním stylu středověkých beguínek:

Beguínky se začaly formovat v různých částech Evropy před více než osmi sty lety - kolem roku 1200. Beguínky byly laičky, nikoliv jeptiškami, a proto neskládaly slavnostní sliby a nežily v klášterech. Beguínky byly fenomenálním způsobem života, který se rozšířil po celé Evropě, ale nikdy se nejednalo o řeholní řád nebo formalizované hnutí. Neměly ani žádného konkrétního zakladatele nebo pravidlo, podle kterého by žily. Existovaly však společné prvky, které činily tyto ženy charakteristickými a známými, včetně jejich společného způsobu života, čistoty a prostoty, jejich neobvyklého obchodního umu a jejich oddanosti Bohu a chudým a lidem na okraji společnosti. Tyto ženy se v podstatě vymezovaly samy vůči mnoha pokusům o jejich ovládání a definování. Žily samy nebo společně v takzvaných beguinages, což mohly být jednotlivé domy pro několik málo beguínek nebo, jako v Bruggách, zděné řady domů uzavírající centrální dvůr s kaplí, kde mohlo žít více než tisíc beguínek. [1]

Vnitřní duchovní svět beguínek byl bohatý na představy. Tyto ženy a některé jejich mnišské současnice podnítily seismický posun v provincii imaginace a vnesly svou ztělesněnou zkušenost Boha a duchovní cestu do rozšířené a prohloubené vnitřní oblasti. Beguínské mystičky prožívaly prudce důvěrné setkání s Bohem - kterého nazývaly "Bohem" i "Jediným"....

Pro tyto ženy byla modlitba pobytem v Boží přítomnosti, snahou sjednotit svou mysl a srdce s Tím, kterého milovaly (a kterého často nazývaly svým "Milovaným"). Hlavním životním cílem beguínek byla jednota vůle - aby se jejich osobní vůle natolik spojila s vůlí Boží, že by v podstatě fungovaly jako jednotný celek. Boží srdce by bylo srdcem hledajícího; srdce hledajícího by našlo domov v Bohu a pouze v Bohu. Tato jednota vůle by se projevovala radostí, milosrdenstvím a soucitem a láskou....

Beguínky nabádaly své následovníky, aby si uvědomili, že neexistuje žádná překážka, která by bránila hlubokému a smysluplnému modlitebnímu životu. Nezáleželo na tom, jaké bylo životní postavení člověka, zda byl vzdělaný nebo nevzdělaný, chudý nebo bohatý, nebránilo mu to v uvědomování si Boha v jeho životě ani mu to nebránilo. Bůh se toužil přiblížit všem. [2]

Author Laura Swan, a Benedictine nun, has studied Christian women’s spirituality movements and writes about the alternative lifestyle of the medieval beguines:

The beguines began to form in various parts of Europe over eight hundred years ago—around the year 1200. Beguines were laywomen, not nuns, and thus did not take solemn vows and did not live in monasteries. The beguines were a phenomenal way of life that swept across Europe, yet they were never a religious order or a formalized movement. And they did not have one specific founder or rule to live by. But there were common elements that rendered these women distinctive and familiar, including their common way of life, chastity and simplicity, their unusual business acumen, and their commitment to God and to the poor and marginalized. These women were essentially self-defined, in opposition to the many attempts to control and define them. They lived by themselves or together in so-called beguinages, which could be single houses for as few as a handful of beguines or, as in Brugge, walled-in rows of houses enclosing a central court with a chapel where over a thousand beguines might live. [1]

The inner spiritual world of the beguines was rich in imagination. These women, and some of their monastic contemporaries, instigated a seismic shift in the province of the imagination, bringing their embodied experience of God and their spiritual journey into a broadened and deepened inner realm. Beguine mystics experienced a fiercely intimate encounter with the Divine—whom they called both “God” and “the One”.…

For these women, prayer was being in the presence of God, seeking to unite their minds and hearts with the One they loved (and whom they frequently referred to as their “Beloved”). A central goal in life for beguines was unity of will—that their personal will would become so united with the will of God that they essentially functioned as a unified whole. God’s heart would be the seeker’s heart; the seeker’s heart would find a home in God and God alone. This unity of will would be evidenced by joy, mercy and compassion, and love….

Beguines exhorted their followers to recognize that there existed no impediment to a deep and meaningful prayer life. No matter what a person’s station in life, be they educated or uneducated, poor or wealthy, it did not impede or deny them awareness of God in their lives. God yearned to draw close to all. [2]