Volba beguinů žít ve městech mezi chudými a dělnickými lidmi ukázala jejich odhodlání sloužit Bohu tím, že budou sloužit "těm nejmenším". Teoložka Wendy Farleyová představuje Matyldino učení o kontemplaci a soucitném jednání:

Matyldina teologie je poháněna paní Láskou, která zasévá semínko soucitného jednání, jež je nadřazeno zázrakům kontemplace. Vznešená slova bez soucitu jsou k ničemu; láska k Bohu, která zuří proti lidem, je bezcenná. [1] Určité náznaky toho, jak se kontemplace Lásky proměňuje v praktický soucit, získáme v jejích radách vedoucím řeholních společenství.

Matylda začíná touto poněkud hrozivou radou: soucitně a radostně "bys měl své srdce tak proměnit ve svatou Boží lásku, abys miloval ... každého bratra nebo sestru, kteří jsou ti svěřeni, ve všech [jejich] potřebách". Tato péče by měla být zcela konkrétní. Vedoucí společenství by měli zajistit základní pohodlí druhých. Měli by denně utěšovat nemocné a zároveň být štědří k materiálním darům. Měli by jim uklízet, rozesmívat je a odnášet jejich odpadky. "Pak do vás bude nádherně proudit Boží sladkost." [2]

Matylda trvá na tom, že důvěrná láska, kterou sdílí s Bohem, se projevuje v touze sloužit druhým:    

Radikální soucit, který si představuje jako jádro praktického jednání, nemůže vzniknout z pocitu povinnosti nebo závazku. Je to smysl srdce, který činí nesnesitelným být lhostejný k potřebám druhého nebo považovat kohokoli za někoho "pod" sebou. V ozvěně svého trinitárního chápání duše navrhuje trojí praxi podporující tento radikální soucit: odstup, který má účast na transcendentním tajemství božství, soucit, který má účast na Kristově lidství, a touhu starat se o lidské potřeby, která má účast na Duchu svatém. [3] Kromě toho doporučuje věnovat přibližně hodinu nerušené modlitbě. Ačkoli píše lidem, kteří žijí v řeholním společenství, důraz na to, aby studny milosrdenství a soucitu byly napájeny modlitbou, je relevantní i pro moderní lidi. Jak ví nejeden přepracovaný pastor nebo matka, tuto hodinu (nebo dokonce dvacet minut!) je těžké najít. Bez ní se však soucitná péče může stát spíše vyčerpávající než milostí naplněnou a sladkou. Lásku a soucit dokážeme lépe předávat, když jsme zakotveni ve zkušenosti, že jsme sami milováni....

Láska k Bohu a k lidem nejsou dvě oddělené věci, jako by člověk mohl milovat Boha, ale vyhýbat se lidem. Soucitné jednání odráží a zrcadlí Boží obraz. Láska není emoce nebo povinnost, ale je to Bůh přítomný v duši. Když milujeme druhé vřelostí, náklonností a péčí o jejich potřeby, je to Bůh, který je miluje skrze nás. Matylda slyší, jak sám Kristus zdůrazňuje, že ti, kdo znají a milují vzácnost [Kristovy] svobody, "nemohou snést, aby mě milovali jen kvůli mně samému. Musí mě milovat také ve stvořeních. Pak [jim] zůstanu tím, co je jim v duši nejbližší". [4]

The beguines’ choice to live in cities among poor and working-class people showed their dedication to serve God by serving the “least of these.” Theologian Wendy Farley presents Mechthild’s teaching on contemplation and compassionate action:

Mechthild’s theology is driven by Lady Love, who plants a seed of compassionate action superior to the marvels of contemplation. Lofty words without compassion are useless; love of God that rages against human beings is without value. [1] We get some clues about how contemplation of Love translates into practical compassion in her advice to leaders of religious communities.

Mechthild begins with this somewhat formidable advice: compassionately and cheerfully “you should so transform your heart in God’s holy love that you love … each and every brother or sister entrusted to you in all [their] needs.” This care should be quite concrete. Community leaders should arrange for basic comforts of others. They should console the sick every day while being generous with material gifts. They should clean them, make them laugh, and carry away their waste. “Then God’s sweetness shall flow wonderfully into you.” [2]

Mechthild insists that the intimate love she and God share is made manifest in a desire to serve others:    

The radical compassion she envisions as the heart of practical action cannot be generated out of a sense of obligation or duty. It is a heart-sense that makes it unbearable to be indifferent to another’s needs or to think of anyone as “below” oneself. In an echo of her trinitarian understanding of the soul, she suggests a threefold practice to support this radical compassion: detachment, which participates in the transcendent mystery of the godhead; compassion, which participates in the humanity of Christ; and desire to care for human need, which participates in the Holy Spirit. [3] In addition, she recommends that one dedicate an hour or so to undisturbed prayer. Though she is writing to people who live in religious community, the insistence that the wells of mercy and compassion are fed by prayer is pertinent to modern people as well. As many an overworked pastor or mother knows, this hour (or even twenty minutes!) is difficult to find. Yet without it, compassionate care can become exhausting rather than grace-filled and sweet. We are better able to convey love and compassion when we are grounded in the experience of being loved ourselves.…

Love of God and of humanity are not two separate things, as if one could love God but shun humanity. Compassionate action reflects and mirrors the divine image. Love is not an emotion or obligation but is God present in the soul. When we love others with warmth, affection, and care for their needs, it is God loving them through us. Mechthild hears Christ himself insist that those who know and love the preciousness of [Christ’s] freedom “cannot bear to love me only for my own sake. They must also love me in creatures. [Then] I remain what is most close to them in their souls.” [4]