Ulehni do ohně;
Vidíš a zakoušíš proudící Božství skrze své bytí.
Cítíš, jak tě Duch svatý hýbe a nutí v
proudícím ohni a světle Božím.
-Matylda z Magdeburku, Proudící světlo Božství 6.29

Matylda z Magdeburku patřila k beginám, laickým ženám, které žily komunitním životem křesťanské zbožnosti a služby v západoevropských Nízkých zemích a ve Francii a Německu. Badatelka Carol Lee Flindersová píše:

Popisujíc vztah duše k Bohu, [Matylda] žasne nad "mocným pronikáním všech věcí a zvláštní důvěrností, která vždy existuje mezi Bohem a každou jednotlivou duší" (Proudící světlo 3.1).... Tento paradox ji okouzluje: Bůh je všude, a proto jistě neosobní, a přesto je ve vztahu k jednotlivé duši zcela intimní, a proto jistě osobní.

"Náš vykupitel se stal naším ženichem!"

"Náš vykupitel se stal naším ženichem. Matylda jásá. To samé říkali i jiní, ale v poměrně formálním, alegorickém modu. Když Matylda píše o románku duše s Bohem, není alegoričkou: v hloubi své bytosti našla milence, který je plně, slastně vnímavý. "Ty jsi místo mého odpočinku," říká jí Bůh, "má láska, můj tajný pokoj, má nejhlubší touha, má nejvyšší čest. Jsi rozkoší mého božství, ... chladivým proudem pro můj žár" (1.19). Bůh je tu, zdůrazňuje Matylda, pro každého z nás, ne v obecném, neosobním smyslu, ale je tu tak znamenitě přímo pro tebe, jako by sis ho vymyslela. On "šeptá svou láskou v úzkých hranicích duše" (2,23). Její jazyk je místy až šokujícím způsobem erotický; sladké dění mezi Bohem a duší je pro Matyldu skutečností - všepohlcující a nádherně naplňující -, jejíž je lidská sexualita jen bledým stínem.

Matyldin smyslný jazyk nás možná překvapí, ale čtenářům její doby by byl povědomý:

Možná je třeba to zdůraznit. Překvapivá konkrétnost Matyldiny obraznosti - její neokázalá tělesnost - je poněkud ošidná, čteme-li ji zběžně. Mohlo by se zdát, že oslavuje smysly, tělo, a dokonce sexualitu samu o sobě. Svým způsobem tomu tak je, ale čtenáři její doby by jednoznačně pochopili, že příjemné prožitky tělesné sféry vyvolává jako předtuchy či náznaky probuzení do nejvyšší radosti - radosti, která je vnitřní, nehmotná a nekonečná. Místo aby tedy ostře rozlišovala mezi fyzickou a duchovní sférou a odmítala tu fyzickou, spojuje je v přirozené kontinuitě a vývoji. Prostřednictvím všeho v tomto životě jsme vedeni dovnitř: vše v tomto životě má tedy svou vlastní svatost.

Lie down in the Fire;
See and taste the Flowing Godhead through your being.
Feel the Holy Spirit moving and compelling you within
the Flowing Fire and Light of God.
—Mechthild of Magdeburg, The Flowing Light of the Godhead 6.29

Mechthild of Magdeburg was a member of the beguines, lay women who lived communal lives of Christian devotion and service in the Low Countries of Western Europe and in France and Germany. Scholar Carol Lee Flinders writes:

Describing the soul’s relationship with God, [Mechthild] marvels at “the powerful penetration of all things and the special intimacy which ever exists between God and each individual soul” (Flowing Light 3.1).… The paradox enchants her: God is everywhere and surely, therefore, impersonal; and yet in relation to the individual soul, God is entirely intimate and surely, therefore, personal.

“Our redeemer has become our bridegroom!” Mechthild exults. Others had said as much, but in a relatively formal, allegorical mode. When Mechthild writes of the soul’s romance with God, she is no allegorist: in the depths of her being, she has found a lover who is fully, deliciously responsive. “Thou art my resting-place,” God tells her, “my love, my secret peace, my deepest longing, my highest honour. Thou art a delight of my Godhead, … a cooling stream for my ardour” (1.19). God is there, Mechthild insists, for every one of us, not in a general, impersonal sense, but there—so exquisitely right for you it’s as if you’d made him up. He “whispers with His love in the narrow confines of the soul” (2.23). Her language is almost shockingly erotic at times; for Mechthild, the sweet goings-on between God and the soul are the reality—all-consuming and exquisitely fulfilling—of which human sexuality is only a pale shadow.

Mechthild’s sensual language may surprise us, but it would have been familiar to readers of her own time:

Perhaps we need to emphasize this. The astonishing concreteness of Mechthild’s imagery—its unembarrassed physicality—is somewhat deceptive if she is read casually. One might think she was celebrating the senses, the body, and even sexuality in and of themselves. In a way, she is, but readers of her time would have understood unequivocally that she conjures up the pleasurable experiences of the physical realm as presentiments, or intimations, of an awakening into supreme joy—joy that is interior and immaterial and unending. Rather than distinguish sharply between the physical and spiritual realms, then, and reject the physical, she joins them in a natural continuity and progression. We are led inward by way of everything in this life: everything in this life, therefore, has its own sanctity.