V osmé sezóně seriálu Obrácení k mystikům James Finley poukazuje na vedení, které Matylda z Magdeburku nabízí lidem ve vztahu s Bohem:

Obracíme se k vedení, které Matylda z Magdeburku nabízí v knize Plynoucí světlo božství. Prostřednictvím toho, co víme o jejím životě, nás mentoruje a dává nám za vzor tento život podobný Kristu. Mystikové jako Terezie z Avily, Jan od Kříže a autor Oblaku nevědění sdílejí svou cestu mysticky probuzených křesťanů. Snaží se nám nabídnout vedení, které nám pomůže rozpoznat naše probuzení, s návody, jak například rozpoznat počátek našeho probuzení, jak se chovat apod. Matylda to nedělá....

Matylda sdílí tuto prohlubující se lásku mezi sebou a Bohem, ale nesdílí ji tím, že by o ní mluvila. Nechává nás do ní zasvětit jazykem intimity a vydává o ní svědectví. Když čteme její knihu, nakolik se nás dotýká krása toho, co říká o prohlubování této lásky, jsme jí vedeni. Právě to, že se nás dotýká a její krása prozrazuje, že jsme také vtahováni do této lásky - jinak bychom se jí nedotkli. Takto nás vede ona. V tom spočívá důvěrnost jejího učení.

Finley popisuje, jak se můžeme spojit s Matyldiným důrazem na lásku:

Matylda svým způsobem hraje na housle, na kterých je jen jedna struna, a tou je láska. Ale čím více jí nasloucháme, tím více je to krása celého orchestru. Je to krása, která prostupuje dozvuky všech různých aspektů. Přestože zůstává jen na místě, nikdy neopouští tuto lásku, podává ohromující výpovědi o lásce. Říkáme si: "Kde se to v tobě vzalo, vážně?". Když s ní sedíme, dozvídáme se, že tyto nekonečné variace se odvíjejí v nás. Je to nekonečně sugestivní a ona nám pomáhá vnímat, abychom se tomuto proudu lásky odevzdali....

Bůh jí říká, že se tak svobodně rozhodl být do ní tak beznadějně zamilovaný, že zcela upřímně neví, zda by zvládl být Bohem bez ní. A ona Bohu opáčí: "Vezmi mě s sebou domů. Budu tvým lékařem navždy!" [1] Síla těchto slov spočívá v tom, že když je čteme, víme, že se týkají i nás. Víme, že Bůh se svobodně rozhodl být do nás tak beznadějně zamilovaný a že Bůh neví, zda zvládne být Bohem bez nás v naší zlomenosti..... Obíhá zpět a my vracíme Bohu dar, po kterém Bůh touží, což jsme my!"…

Sedět s Matyldou a číst ji znamená být uchvácen krásou toho, co říká. Znamená to sedět v tichu a prosit Boha, aby prohloubil naši schopnost uvědomit si, jak se láska, o níž ona mluví, už v nás rozvíjí a jak jí být věrní a nést ji po celý den.

In season eight of Turning to the Mystics, James Finley points to the guidance Mechthild of Magdeburg offers to people in relationship with God:

We turn to the guidance that Mechthild of Magdeburg offers in The Flowing Light of the Godhead. Through what we know about her life, she’s mentoring us and modeling for us this Christlike life. Mystics such as Teresa of Ávila, John of the Cross, and the author of the Cloud of Unknowing all share their way as mystically awakened Christians. They try to offer guidance to help us discern our awakening, with instructions such as how to recognize our awakening starting, how to conduct ourselves, and so on. Mechthild doesn’t do that….

Mechthild shares this deepening love between herself and God, but she doesn’t share it by talking about it. She lets us in on it with the language of intimacy and bears witness to it. As we read her book, insofar as we’re touched by the beauty of what she’s saying about the deepening of this love, we’re being guided by her. The very fact that we’re touched by it and its beauty reveals that we’re also being drawn into this love—or we wouldn’t be touched by it. That’s how she guides us. That’s the intimacy of her teaching.

Finley describes how we might connect with Mechthild’s emphasis on love:

In a way, Mechthild is playing a violin with just one string on it, which is love. But the more we listen to it, it’s the beauty of the whole orchestra. It’s the beauty that permeates the reverberations of all the various aspects of this. Even though she just stays on point, never leaving this love, she makes stunning statements about love. We wonder, “Where did that come from, seriously?” When we sit with her, we learn these endless variations are unfolding in us. It’s endlessly evocative and she helps us to be sensitized to surrendering ourselves over to that flow of love….

God says to her that he’s so freely chosen to be so hopelessly in love with her, that he quite honestly doesn’t know if he could handle being God without her. And she says back to God, “Take me home with you. I’ll be your physician forever!” [1] The power of these words is that, as we’re reading them, we know they are true of us. We know that God has freely chosen to be so hopelessly in love with us, and that God doesn’t know if God can handle being God without us in our brokenness…. It circulates back around, and we give back to God the gift that God longs for, which is us!…

To sit with Mechthild and to read her is to be taken by the beauty of what she says. It is to sit in silence and ask God to deepen our capacity to realize how the love of which she speaks is already unfolding within us, and how to be faithful to that, and to carry it through the day.