Otec Richard píše o Boží touze po láskyplné důvěrnosti s námi:

Svatý Bonaventura učil, že každý z nás je "Bohem milován zvláštním a nesrovnatelným způsobem, jako v případě nevěsty a ženicha". [1] František a Klára z Assisi věděli, že láska, kterou Bůh chová ke každé duši, je jedinečná a šitá na míru, a proto se každý "spasený" člověk cítí milovaný, vyvolený, a dokonce "Boží oblíbenec". Tuto výjimečnost znali a prožívali také mnozí lidé v Bibli. Boží intimita je vždy a přesně zvláštní a na míru stvořená - a tedy "intimní". [2]

Vnitřní poznání Boží lásky je samo o sobě přebývající přítomností a je také popsáno jako radost (Jan 15,11). Která z nich přichází jako první? Umožňuje nám pocit bezpečí a objímání Bohem jednat s druhými stejným způsobem? Nebo nám lidská něha dovoluje představit si, že Bůh musí být stejný, ale nekonečný? Předpokládám, že je celkem jedno, odkud začneme; důležité je, abychom do velkého tajemství pronikli z jedné či druhé strany.

Ano, "tajemství", nebo dokonce "skryté tajemství", tak to nazývali spisovatelé jako David (Žalm 25,14), Pavel, Rúmí, Háfiz, Bonaventura, Juliána z Norwiche a mnozí mystici. A z nějakého smutného důvodu se zdá, že je to dobře střežené tajemství. Ježíš chválí Boha, že "tyto věci skrývá před učenými a chytrými a zjevuje je jen maličkým" (Mt 11,25). Nuže, co je to, co učenci a chytráci často nevidí?"

Velké a skryté tajemství je toto: nekonečný Bůh hledá a touží po důvěrném vztahu s lidskou duší. Jakmile takovou intimitu zažijeme, teprve intimní jazyk milenců nám tuto zkušenost popíše: tajemství, něha, výjimečnost, zvláštnost, změna pravidel "pro mě", nahota, riziko, extáze, neustálá touha a samozřejmě také nezbytné utrpení. To je mystický slovník svatých. [3]

Žebravá mystička Matylda z Magdeburku (asi 1207-1282) psala o své zkušenosti s vášnivou Boží láskou a touhou. Zaznamenává dialog mezi svou duší a Bohem:

Duše začíná:

Pane, miluj mě vášnivě, miluj mě často, miluj mě dlouho. Neboť čím soustavněji mě budeš milovat, tím čistší budu; čím vroucněji mě budeš milovat, tím krásnější budu; čím déle mě budeš milovat, tím svatější budu zde na zemi.

Bůh odpovídá:

Protože já sám jsem Láska, budu tě milovat neustále.

Protože toužím být vášnivě milován, Mou touhou je milovat tě vroucně.

Protože jsem věčný a nekonečný, budu tě milovat dlouho..... [4]

Když budu zářit, budeš odrážet mou záři,

Když budu plynout, budeš plynout rychle,

Když se nadechneš, vtáhneš do sebe mé božské Srdce.

Když po Mně budeš volat, vezmu tě do své náruče.

Když Mě miluješ, jsme spojeni v jedno.

Nic nás nemůže rozdělit, neboť spolu radostně přebýváme. [5]

Father Richard writes about God’s desire for loving intimacy with us:

Saint Bonaventure taught that we are each “loved by God in a particular and incomparable manner, as in the case of a bride and groom.” [1] Francis and Clare of Assisi knew that the love God has for each soul is unique and made to order, which is why any “saved” person feels beloved, chosen, and even “God’s favorite.” Many people in the Bible also knew and experienced this specialness. Divine intimacy is always and precisely particular and made to order—and thus “intimate.” [2]

The inner knowledge of God’s love is itself the Indwelling Presence, and it is also described as joy (John 15:11). Which comes first? Does feeling safe and held by God allow us to deal with others in the same way? Or does human tenderness allow us to imagine that God must be the same, but infinitely so? I do not suppose it really matters where we start; the important thing is that we get in on the big secret from one side or the other.

Yes, “secret,” or even “hidden secret,” is what writers like David (Psalm 25:14), Paul, Rumi, Hafiz, Bonaventure, Julian of Norwich, and many mystics called it. And for some sad reason, it seems to be a well-kept secret. Jesus praises God for “hiding these things from the learned and the clever and revealing them only to the little ones” (Matthew 11:25). Well, what is it that the learned and the clever often cannot see?

The big and hidden secret is this: an infinite God seeks and desires intimacy with the human soul. Once we experience such intimacy, only the intimate language of lovers describes the experience for us: mystery, tenderness, singularity, specialness, changing the rules “for me,” nakedness, risk, ecstasy, incessant longing, and also, of course, necessary suffering. This is the mystical vocabulary of the saints. [3]

The beguine mystic Mechthild of Magdeburg (c. 1207–c. 1282) wrote about her experience of God’s passionate love and desire. She records a dialogue between her soul and God:

The soul begins:

Ah, Lord, love me passionately, love me often, love me long. For the more continuously You love me, the purer I will be; the more fervently You love me, the more beautiful I will be; the longer You love me, the holier I will become here on earth.

God responds:

Because I Myself am Love, I will love you continuously.

Because I long to be loved passionately, My desire is to love you fervently.

Because I am everlasting and eternal, I will love you long…. [4]

When I shine, you will reflect my radiance,

When I flow, you will flow swiftly,

When you breathe, you draw into yourself My Divine Heart.

When you cry for Me, I take you into My arms.

When you love Me, we are united as one.

Nothing can separate us, for we abide together joyfully. [5]