Otec Richard dlouho zápasil s tím, co znamená být člověkem víry:

Přemýšlím, jestli jsem někdy pochopil víru - nebo jestli o ni stojím, když už mi to dochází.

Teď už vím, že víra je nevěřit jistým-ideám-všechny-důkazy-na-odpor. Není to urputná věrnost podmíněnosti z dětství ani sliby věrnosti posvátným formulím a oficiálním vysvětlením. Určitě to není návykové opakování rituálů nebo praktik, které udržují Boha pod kontrolou. Tyto přístupy poskytují egu útěchu, ale pravdě poskytují jen málo útěchy a ještě méně útěchy děsivému a úžasnému příchodu Boží vlády.

Lidé skutečné víry se zdají být schopni udržet rostoucí množství chaosu v jednom klidném a uspořádaném životě. Zdá se, že víra činí lidi prostornými, neovládajícími se a vyčkávajícími ve vědomí. Víra, kterou Ježíš chválí jako spásu (a která je dostatečná u malomocných, Samaritánů a lidí mimo chrámový systém), je něco úplně jiného než náboženství jako takové. Je to schopnost v lidech všechno pojmout a přijmout, ničeho se nedržet, téměř bez potřeby bát se nebo unáhleně soudit. Lidé naplnění vírou považují za zbytečné se zabezpečovat, protože jsou zabezpečeni na hlubší úrovni; v tomto prostorném místě je místo pro Jiného.

Protože se lidé víry cítí dobře v celku, jsou schopni udržet nesourodé části pohromadě, usmířit se nebo "zacelit trhlinu". Opakujícím se pokušením je oddělovat, analyzovat a posuzovat jednotlivé části, což nám dává pocit kontroly a "porozumění". Víra, poháněná láskou, nám umožňuje vzdát se potřeby chápat, umožňuje nám nechat jít a někomu jinému, aby nás držel pohromadě. Není to ani tak vzdání se, jako spíše otevření se a odmítnutí uzavřít se zpět kvůli soběstačnosti a ovládnutí. Pokud je toto skutečně charakter víry postmoderních lidí nebo jakýchkoli lidí, pak konečně vím, proč je víra tak vzácná a proč se sám Ježíš divil, že toho na této zemi moc nenajde (Lk 18,8). 

Dnes se zdá, že téměř každá zeď je proražená. "Vesmírné vejce", které se zdálo, že nás dlouho drží pohromadě, je nyní rozbité. Nyní se nacházíme v kulturních válkách téměř ve všech osobních a společenských otázkách. Většinu z nás už nic nešokuje. Často jsme smutní, sklíčení, dokonce odcizení jedinému světu, ve kterém žijeme. Toužíme po porušovatelích, kteří by mohli obnovit naše zničené domy, (viz Izajáš 58,12). Toužíme po lidech s velkou duší, kteří v sobě dokážou udržet chaos - a dodat nám odvahu udělat totéž. [1]

Modlím se, aby každý z nás takové lidi ve svém životě poznal a aby nám jich bylo dopřáno na světové scéně. Jsem přesvědčen, že takoví lidé už tu byli před námi a dláždili nám cestu - mystici a světci všech pohlaví, kultur a náboženských tradic, ti známí i neznámí. [2]

Father Richard has long wrestled with what it means to be a person of faith:

I am wondering if I have ever understood faith—or if I want it now that I am getting the point.

Now I know that faith is not believing-certain-ideas-all-evidence-to-the-contrary. It is not dogged loyalty to childhood conditioning or pledges of allegiance to sacred formulas and official explanations. It is surely not the addictive repetition of rituals or practices that keep God under control. These approaches give the ego comfort, but they give little comfort to truth, and even less to the scary and wonderful coming of the Reign of God.

People of real faith seem able to hold increasing amounts of chaos in one tranquil and ordered life. Faith seems to make people spacious, non-controlling, and waiting in awareness. The faith Jesus praises as salvation (and sufficient in lepers, Samaritans, and those outside the temple system) is something very different than religion as such. It is a capacity within people to contain and receive all things, to hold onto nothing, with almost no need to fear or judge rashly. Faith-filled people find it unnecessary to secure themselves because they are secure at a deeper level; there is room for Another in that spacious place.

Because people of faith are comfortable with the totality, they’re able to hold disparate parts together, make the peace, or “mend the breach.” The recurring temptation is to separate, analyze, and judge the parts, which gives us a sense of control and “understanding.” Faith, driven by love, enables us to give up our need to understand, allows us to let go, and for Someone else to hold us together. It’s not a giving up as much as it is an opening up and refusing to close back down for the sake of self-sufficiency and mastery. If this is indeed the character of faith for postmodern people, or any people, then I finally know why faith is so rare and why Jesus himself wondered if he would find very much on this earth (Luke 18:8). 

Today, there seems to be a breach in almost every wall. The “cosmic egg” that seemed to hold us together for a long time is now broken. We now find ourselves engaged in culture wars on almost every personal and social issue. Most of us are beyond being shocked by anything. We are often sad, discouraged, even alienated from the only world we live in. We yearn for breach-menders who can restore our ruined houses, (see Isaiah 58:12). We long for great-souled people who can hold the chaos together within themselves—and give us the courage to do the same. [1]

I pray all of us know such people in our lives and that we be granted such people on the world stage. I am confident such people have gone before and paved the way for us—the mystics and saints of all genders, cultures, and faith traditions, those both known and unknown. [2]