Jedním z nejvýraznějších příkladů nápravy porušených práv je Komise pravdy a usmíření (TRC), která byla zřízena v Jihoafrické republice za účelem řešení porušování lidských práv v období apartheidu. V čele TRC stál arcibiskup Desmond Tutu (1931-2021), jehož vedení ztělesňovalo odpuštění, lásku a spravedlnost.

Jihoafrická Komise pravdy a usmíření (TRC) vzbudila obrovskou pozornost a lidé na celém světě se ji snaží napodobit. Jedinečný dar TRC však nespočívá v tom, že odhalila pravdu o historických nespravedlnostech, ale že tak učinila v atmosféře milosrdenství a odpuštění. To bylo možné jen proto, že Tutu se již proměnil v člověka, který si nedokázal představit budoucnost bez odpuštění. Jinými slovy, jestliže nová Jihoafrická republika není možná bez jedinečných darů její TRC, TRC nebyla možná bez Tutuova odpuštění. [1]

Emmanuel Katongole a Chris Rice popisují, jak vůdci jako Desmond Tutu a Nelson Mandela (1918-2013) reagují na porušení, které nazývají "mezerami", a jak může reagovat i každý z nás.

Reagovat na mezeru neznamená začít všude, ale začít někde. Kdekoli se nacházíme, tam jsou mezery. Mezera může být tak malá a blízká, jako jsou lidé v naší vlastní rodině, městě nebo sboru. Výzvou pro každého z nás je věrně rozeznávat mezery, které před nás Bůh staví, a reagovat na ně....

Lidé reagují na mezeru, aniž by znali cestu. Patří k mezeře do té míry, že se podílejí na jejím utrpení. Až tak daleko se někteří vedoucí vydávají na cestu. To však není dostatečně daleko. I když mnozí vedoucí nesou na svém těle známky smrti a utrpení světa, zapojení do utrpení světa nás nutně nevede k vykoupení. Je stejně pravděpodobné, že se proměníme v hořkost jako v nový život.

Na cestě reagování na mezery světa je mnoho obětí. Mnozí vedoucí skončí zahořklí a rozzlobení. Stávají se zoufalými a někdy dokonce destruktivními....

Mnozí bojovníci za spravedlnost propadnou dovednostem protestu a odporu. Nikdy se však nenaučí neméně důležitým dovednostem, jak usilovat o nový život v mezeře. Jedním z poznávacích znaků mírnosti, kterou vyžaduje společenství, je toto: Vůdci jsou ti, kteří se učí vstřebávat bolest, aniž by ji přenášeli na druhé nebo na sebe.

To je to, co je tak pozoruhodné na duchu vůdců, jako jsou Nelson Mandela a Desmond Tutu, kteří jsou nepochybně zkušení v protestu a odporu. Přestože nesli velké břemeno ohledně mezer nespravedlnosti, vyzařovalo z nich přesvědčení, a ne odsouzení, vykoupení, a ne konečný soud, přijetí, a ne odmítnutí. Skutečně prorocká povaha jejich práce v Jihoafrické republice spočívala v tom, že usilovali o spravedlnost s kvalitou milosrdenství, která utvářela snahu o společenství s nepřáteli a cizinci. [2]

One of the most striking examples of mending a breach is the Truth and Reconciliation Commission (TRC) set up in South Africa to deal with human rights violations during apartheid. The TRC was headed by Archbishop Desmond Tutu (1931–2021) whose leadership embodied forgiveness, love, and justice.

The South African Truth and Reconciliation Commission (TRC) has drawn enormous attention, and people around the world are seeking to replicate it. But the unique gift of the TRC is not that it unveiled the truth about historic injustices, but that it did so within an atmosphere of mercy and forgiveness. This was possible only because Tutu had already been transformed into a man who could not envision the future without forgiveness. In other words, if a new South Africa is not possible without the unique gifts of its TRC, the TRC was not possible without the forgiveness of Tutu. [1]

Emmanuel Katongole and Chris Rice describe how leaders like Desmond Tutu and Nelson Mandela (1918–2013) respond to breaches, which they refer to as “gaps,” and how each of us may respond as well.

Responding to a gap is not about starting everywhere but about starting somewhere. Wherever we find ourselves, there are gaps. The gap can be as small and near as people in our own family, town or congregation. The challenge is for each of us to be faithful to discern and respond to the gap God puts before us….

Leaders respond to a gap without knowing the way. They belong to the gap to such an extent that they share in its suffering. This is as far as some leaders take the journey. But this is not far enough. While many leaders bear the signs of the world’s death and suffering in their body, engaging the world’s suffering does not necessarily lead us into redemption. We are just as likely to be transformed into bitterness as into new life.

There are many casualties in the journey of responding to the gaps of the world. Many leaders end up bitter and angry. They become despairing and sometimes even destructive….

Many warriors for justice become steeped in the skills of protest and resistance. Yet they never learn the equally critical skills of pursuing new life in the gap. One of the distinguishing marks of the gentleness that communion requires is this: leaders are ones who learn to absorb pain without passing it on to others or to themselves.

This is what is so remarkable about the spirit of leaders like Nelson Mandela and Desmond Tutu, who are undoubtedly skilled at protest and resistance. While they carried a great burden about gaps of injustice, they radiated conviction and not condemnation, redemption and not final judgment, embrace and not rejection. The truly prophetic nature of their work in South Africa was pursuing justice with a quality of mercy that shaped a quest for communion with enemies and strangers. [2]