Otec Richard píše o tom, jak můžeme pomoci napravit trhlinu mezi světem, jaký je (moc), a světem, jaký by mohl být (láska).

Obě složky, láska i moc, jsou nezbytnými stavebními kameny Božího mírového království na zemi. Láska zcela nově definuje povahu moci. Moc bez lásky je pouhou brutalitou (dokonce i v církvi) a láska bez moci je jen sentimentalitou jednotlivých životů odtržených od Celku. Evangelium ve své plnosti drží lásku a moc pohromadě a vytváří novou naději a uzdravení pro svět. [1]

Moc předpokládá, že život se žije shora dolů a zvenčí dovnitř. Svou sílu čerpá z elit a vynucování. Jako taková je efektivní, čistá, praktická a dobře funguje na mnoho krátkodobých cílů. Evangelium nám nabízí neefektivní, ne tak čistou, mnohovrstevnatou a dlouhodobou cestu lásky. Láska se prožívá mnohem více zdola nahoru a zevnitř ven. Je snadné pochopit, proč v ni nevěří ani církve. Nedává egu ani instituci pocit kontroly. Často ani "nefunguje"

Možná jeden ze způsobů, jak vyjádřit "duchovní nouzi", které křesťanství čelí, spočívá v tom, že mnoho duchovních a členů církví bylo vyškoleno shora dolů a zvenčí dovnitř. Poselstvím byla láska, ale metodou byla moc/kontrola. Svatost byla z velké části definována jako respekt k vnějším zprostředkujícím strukturám: autoritám, které "věděly", rituálům, které byly automatické, zákonům, které vás zachovávaly, pokud jste je dodržovali, Tradici, která měla být neporušeným konsensem mnoha staletí a kultur. Jsem přesvědčen, že to nejlepší, co může křesťanství shora dolů udělat, je dobře začít a udržet nás uvnitř hřiště, což není špatné! Ale není ani zdaleka uspokojivé pro velké zápasy víry, kterým dnes lidé čelí v rodině, morálce a společnosti.

Sama hloubka a pravdivost evangelia přivedla lidi k odvážnějšímu a potřebnějšímu závěru: V tomto případě se jedná o to, že lidský život je nejlépe žít zevnitř ven a zdola nahoru. Nyní je láska poselstvím i metodou. Naše zkušenosti, naše chyby, naše slepé uličky nejsou nějak Bohu odporné, ale jsou právě tím, co je třeba ke spáse. Neexistuje jiný způsob, jak dát smysl Bibli a každému lidskému životu. Jsme nyní dostatečně jistí, abychom připustili, že uvnitř našich vlastních cest a pro ty, kteří žijí na okraji, je stejně tolik pravdy, možná dokonce více? Takzvaní "celníci a prostitutky si razí cestu do Božího království před vámi" (Mt 21,31). Zralé křesťanství je možná tehdy, když se vnitřek setkává s vnějškem a spodek může učit vrchol.

Autentická síla je schopnost jednat z plnosti toho, kým jsem, schopnost navazovat a udržovat vztah s lidmi a věcmi a svoboda rozdávat se. To mi zní jako čisté evangelium. [2]

Father Richard writes about how we can help mend the breach between the world as it is (power) and the world as it could be (love).

Both love and power are necessary building blocks of God’s peaceful realm on earth. Love utterly redefines the nature of power. Power without love is mere brutality (even in the church), and love without power is only the sentimentality of individual lives disconnected from the Whole. The gospel in its fullness holds love and power together, creating new hope and healing for the world. [1]

Power assumes that life is lived from the top down and from the outside in. It draws its strength from elites and enforcement. As such it is efficient, clean, practical, and works well on many short-term goals. The gospel offers us the inefficient, not-so-clean, multi-layered, long-haul way of love. Love is lived much more from the bottom up and from the inside out. It’s easy to see why even churches don’t believe in it. It does not give ego or institution any sense of control. Often it doesn’t even “work.”

Perhaps one way of stating the “spiritual emergency” that Christianity faces is that many clergy and church membership were trained from the top down and the outside in. Love was the message, but power/control was the method. Holiness was in great part defined as respect for outer mediating structures: the authorities that “knew,” the rituals that were automatic, the laws that kept you if you kept them, the Tradition that was supposed to be the unbroken consensus of many centuries and cultures. I am convinced that the best top-down Christianity can do is get us off to a good start and keep us inside the ballpark, which isn’t bad! But it is not close to satisfactory for the great struggles of faith that people today face in family, morality, and society.

The very depth and truth of the gospel has led people to a more daring and necessary conclusion: Human life is best lived from the inside out and the bottom up. Now love is both the message and the method. Somehow our experiences, our mistakes, our dead ends are not abhorrent to God but the very stuff of salvation. There is no other way to make sense of the Bible or of every human life. Are we secure enough now to admit that there is just as much truth, maybe even more, inside our own journeys and for those living on the margins? So-called “tax collectors and prostitutes are making their way into the kingdom of God before you” (Matthew 21:31). Mature Christianity is perhaps when the inside meets the outside and the bottom is allowed to teach the top.

Authentic power is the ability to act from the fullness of who I am, the capacity to establish and maintain a relationship with people and things, and the freedom to give myself away. Sounds like pure gospel to me. [2]