Emerita fakulty CAC Cynthia Bourgeaultová píše o naději jako o vlastnosti Boží milosti, která je nám plně k dispozici:

Domovem naděje je nejvnitřnější bod v nás a ve všech věcech. Je to kvalita živosti. Nepřichází na konci, jako pocit, který je důsledkem šťastného výsledku. Spíše leží na začátku, jako impuls pravdy, který nás posílá vpřed. Když je naše nejvnitřnější bytost naladěna na tento puls, vyšle nás vpřed v naději bez ohledu na fyzické okolnosti našeho života. Naděje nás naplňuje silou zůstat v přítomnosti, setrvat v proudu Milosrdenství bez ohledu na to, jaké vnější bouře nás přepadají. Vždy a pouze skrze odevzdání, to znamená skrze ochotu opustit vše, na čem právě lpíme. A přesto, když do něj vstoupíme, vstoupí do nás a naplní nás svým vlastním životem - tichou silou, která přesahuje vše, co jsme kdy poznali.

A protože tato síla je ve skutečnosti kusem Boží cílevědomosti, která jako míza protéká naší vlastní bytostí, povede nás správným směrem. Zametá s námi ve větším proudu božského života, tak jak se Bůh pohybuje ... směrem k naplnění božského záměru, který je hlubším, intenzivnějším, jemnějším a důvěrnějším zjevením Božího srdce. [1]

Bourgeault věří, že díky kontemplativní praxi a odevzdání se můžeme zakusit mystickou Boží naději a stát se pro svět uzdravující přítomností:

Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubokých vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet. Když se hluboce ponoříme do skrytého zakořenění celku, kde jsou všechny věci drženy pohromadě v Milosrdenství, jsme osvobozeni ze sevření osobního strachu a uvolněni, abychom mohli sloužit obratnými prostředky a opravdovým soucitem světu, který zoufale potřebuje znovuspojení.

Naděje není imaginární ani iluzorní. Je to onen sonar, díky němuž Kristovo tělo drží pohromadě a nachází svou cestu. Pokud jako živí členové Kristova těla dokážeme odevzdat svá srdce ... a naslouchat tomuto sonaru ze všech sil, bude nás opět vést, jednotlivě i jako celek, k budoucnosti, pro kterou jsme určeni. A Kristovo tělo bude žít a vzkvétat a bude nás něžně držet v sounáležitosti. [2]

CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault writes of hope as a quality of God’s mercy, fully available to us:

Hope’s home is at the innermost point in us, and in all things. It is a quality of aliveness. It does not come at the end, as the feeling that results from a happy outcome. Rather, it lies at the beginning, as a pulse of truth that sends us forth. When our innermost being is attuned to this pulse it will send us forth in hope, regardless of the physical circumstances of our lives. Hope fills us with the strength to stay present, to abide in the flow of the Mercy no matter what outer storms assail us. It is entered always and only through surrender; that is, through the willingness to let go of everything we are presently clinging to. And yet when we enter it, it enters us and fills us with its own life—a quiet strength beyond anything we have ever known.

And since that strength is, in fact, a piece of God’s purposiveness coursing like sap through our own being, it will lead us in the right way. It sweeps us along in the greater flow of divine life as God moves … toward the fulfillment of divine purpose which is the deeper, more intense, more subtle, more intimate revelation of the heart of God. [1]

Through contemplative practice and surrender, Bourgeault believes we can experience God’s mystical hope and become a healing presence to the world:

In the contemplative journey, as we swim down into those deeper waters toward the wellsprings of hope, we begin to experience and trust what it means to lay down self, to let go of ordinary awareness and surrender ourselves to the mercy of God. And as hope, the hidden spring of mercy deep within us, is released in that touch and flows out from the center, filling us with the fullness of God’s own purpose living itself into action, then we discover within ourselves the mysterious plentitude to live into action what our ordinary hearts and minds could not possibly sustain. In plumbing deeply the hidden rootedness of the whole, where all things are held together in the Mercy, we are released from the grip of personal fear and set free to minister with skillful means and true compassion to a world desperately in need of reconnection.

Hope is not imaginary or illusory. It is that sonar by which the body of Christ holds together and finds its way. If we, as living members of the body of Christ, can surrender our hearts … and listen for that sonar with all we are worth, it will again guide us, both individually and corporately, to the future for which we are intended. And the body of Christ will live, and thrive, and hold us tenderly in belonging. [2]