Členka fakulty CAC Barbara Holmesová vyučuje o kontemplaci, která vzniká při kolektivním prožívání krize. Navzdory všem předpokladům se krize stává transformativním "posvátným prostorem". Ve svém podcastu Kosmické my Holmesová uvažuje o tom, že v takovém prostoru:

Odpouštíme svá vyprávění, své plány a příběhy, které si vyprávíme o tom, kdo jsme a odkud pocházíme. Odhazujeme své životopisy či CV do větru a konečně si uvědomujeme, že s ohledem na naše firemní či společenské šplhání neexistuje tam, tam. Když krize zasáhne komunitu, kolektivně se ponoříme do prostoru klidu a nevědomosti, společného nitra potenciálu a duchovního znovuzrození.

Po každé krizi se vynořují otázky. Zvládneme to a umožníme planetě, aby se zotavila z naší toxické chamtivosti? Nebo budeme pokračovat v ničení naší planety, našeho jediného domova? Krize nutí ty, kteří se ocitli v jejích spárech, smířit se s tím, že život, jak jsme ho znali, už možná nikdy nebude stejný. Když krize udeří, reakcí vesnice musí být pauza. Je toho málo, co můžeme udělat, ale můžeme být. Můžeme naslouchat. Můžeme milovat své bližní a můžeme hostit Ducha, který promlouvá nad každým svítáním. [1]

Barbara Holmesová popisuje transformační přínosy, které mohou vyplynout z krize - pokud jim to dovolíme:

Vidím, že se krizové rozjímání stává útočištěm. Když se všechno kolem vás vymyká vaší kontrole a vy se roztříštíte, najdete v sobě prostor samoty, klidu a útočiště, které vám umožní začít se znovu sbírat. Howard Thurman mluví o vnitřním ostrově, který nikdo nemůže narušit bez vašeho svolení.

Druhou výhodou je, že krizové rozjímání se stává pramenem rozlišování v neuspořádaném životním prostoru. Jinými slovy, nastává okamžik roztříštění, kdy nemůžeme nic dělat a máme příležitost být v klidu. V Žalmu 46,10 se nám říká: "Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh." Ale kolik z nás si dopřeje čas nebo dokonce má schopnost být klidní? Naše nervová soustava je takový zmatek, že sedět v klidu může být pro některé z nás také téměř nemožné. Když však nemáme jinou možnost než se ztišit, naskýtá se nám příležitost rozeznat, co bude následovat. Mnozí z nás fungují na základě instinktů a impulsů, ale existuje způsob života, kdy fungujeme na základě rozlišování a kdy existuje poznání, které nás přesahuje. [2]

Ve své knize Krizová kontemplace Barbara Holmesová - neboli "doktorka B" - končí modlitbou vděčnosti:

Za krize, narušení řádu,
a ponoření se do kontemplace,
jsme vděčni.
Za přívětivou temnotu
a rány, které nás přivádějí
do místa nepoznání,
děkujeme Bohu!
Za výchovu našich mnoha vesnic
sounáležitosti jsme vděčni.
Za uzdravení, které přichází nečekaným způsobem,
a za imaginativní cesty
budoucnosti a kosmického znovuzrození,
děkujeme. [4]

CAC faculty member Barbara Holmes teaches about contemplation that arises in collective experiences of crisis. Against all odds, crisis becomes transformative “sacred space.” In her podcast The Cosmic We, Holmes reflects that in such a space:

We let go of our narratives, our plans, and the stories that we tell ourselves about who we are and where we come from. We toss our resumes or CVs to the winds, and we finally realize with regard to our corporate or social climbing that there is no there, there. When a crisis impacts a community, we collectively plunge into a space of stillness and unknowing, a shared interiority of potential and spiritual re-birthing.

After each crisis, questions loom. Will we rise to the occasion and allow the planet to recover from our toxic greed? Or will we continue to destroy our planet, our only home? A crisis forces those caught in its clutches to come to terms with the fact that life as we knew it may never be the same. When the crisis strikes, the response from the village must be a pause. There’s little that we can do, but we can be. We can listen. We can love our neighbors and we can host the Spirit that utters over every dawning day. [1]

Barbara Holmes describes the transformative benefits that can emerge from crisis—if we allow them:

I see crisis contemplation becoming a refuge. When everything around you is beyond your control and you shatter, you find within you a space of solitude, peace, and refuge that allows you to begin to gather yourself again. Howard Thurman talks about an inner island that no one can breach without your permission.

A second benefit is that crisis contemplation becomes a wellspring of discernment in a disordered life space. In other words, there is this moment of shattering where we can do nothing, and we have an opportunity to be still. We are told in Psalm 46:10 to “Be still and know that I am God,” but how many of us allow time or even have the capability to be still? Our nervous systems are such a jangle that sitting still can also be nearly impossible for some of us. When we have no choice but to be still, though, there’s an opportunity to discern what comes next. Many of us operate on instinct and impulse, but there is a way to live where we’re operating out of discernment and where there is a knowing that is beyond our own. [2]

In her book Crisis Contemplation, Barbara Holmes—or “Dr B”—ends with a prayer of gratitude:

For the crises, the disruption of order,
and the plunge into contemplation,
we are grateful.
For the welcoming darkness
and the wounds that bring us
to a place of unknowing,
we thank God!
For the nurture of our many villages
Of belonging, we are grateful.
For healing that comes in unexpected ways,
and the imaginative pathways
of futurism and cosmic rebirth,
thanks be. [4]