Otec Richard popisuje, jak nás život i náboženství mohou zvát do liminálního, posvátného prostoru, stejně jako nám poskytovat příležitosti k úniku nebo ignorování:  

Neustále se modlíme, aby se naše iluze rozplynuly. Bůh je eroduje z mnoha stran a doufá, že padnou. My však často zůstáváme uvězněni v tom, co nazýváme normalitou - "tak, jak se věci mají". Život se pak točí kolem řešení problémů, napravování, vysvětlování a zaujímání stran vítězů a poražených. Může to být pěkně zacyklená a dokonce nesmyslná existence.

Chceme-li se z tohoto opakujícího se cyklu dostat, musíme se nechat vtáhnout do posvátného prostoru, do liminality. Zde se odehrává veškerá transformace. Jen tam je náš starý svět ponechán za sebou, i když si ještě nejsme jisti novou existencí. To je dobrý prostor, kde může začít skutečná novost. Musíme se tam dostávat často a zůstat tam co nejdéle, a to jakýmikoliv prostředky. Je to oblast, kde se k nám Bůh může nejlépe dostat, protože naše falešné jistoty jsou konečně z cesty. Je to posvátný prostor, kde se starý svět může rozpadnout a odhalit se větší svět. Pokud se s liminálním prostorem ve svém životě nesetkáme, začneme si idealizovat normálnost. Práh je Boží čekárna. Zde se učíme otevřenosti a trpělivosti, když začínáme očekávat schůzku s božským lékařem.

Myslím si, že jedinečnou a nezbytnou funkcí náboženství je uvádět nás do liminálního prostoru. Namísto toho se náboženství z velké části stalo potvrzením statu quo a běžného chodu věcí. Náboženství by nás mělo vést do posvátného prostoru, kde může dojít k dekonstrukci starého "normálu". Velká část mé kritiky náboženství vzniká, když vidím, že nejen potvrzuje systém normálnosti, ale také učí lidi, jak v něm pohodlně žít. [1]

Kulturně nechceme přijmout liminální prostor ani uznat naši přirozenou egocentričnost. Ve skutečnosti se vyhýbáme snaze jej vůbec zažít. Nemocné a umírající lidi zavíráme do nemocnic a domovů důchodců, místo abychom jim umožnili strávit poslední dny doma, obklopeni blízkými, kteří se budou učit a růst díky společnému pobytu v liminálním prostoru mezi životem a smrtí. Jiným obdobím liminality v našich životech se vyhýbáme popíráním, utíkáme před nimi pomocí alkoholu, cukru a drog, abychom se vyhnuli skutečnému prožívání příležitostí liminálního prostoru. Ironií však je, že liminální prostor nemusí být obtížný. I když může být náročný, může být také nesmírně obohacující. Zjišťuji, že existuje ještě jedno Centrum, a nejsem to já!"

Liminální prostor relativizuje naši perspektivu. Když přijmeme liminalitu, volíme naději místo náměsíčnosti, popírání nebo zoufalství. Svět kolem nás se opět stává okouzleným vesmírem, něčím, co jsme intuitivně chápali v mládí a s přibývajícím věkem jsme s tím nějak ztratili kontakt. [2]

Father Richard describes how both life and religion can invite us into liminal, sacred space as well as provide us opportunities to escape or ignore it:  

We keep praying that our illusions will fall away. God erodes them from many sides, hoping they will fall. But we often remain trapped in what we call normalcy—“the way things are.” Life then revolves around problem-solving, fixing, explaining, and taking sides with winners and losers. It can be a pretty circular and even nonsensical existence.

To get out of this repetitive cycle, we have to allow ourselves to be drawn into sacred space, into liminality. All transformation takes place here. There alone is our old world left behind, though we’re not yet sure of the new existence. That’s a good space where genuine newness can begin. We must get there often and stay as long as we can by whatever means possible. It’s the realm where God can best get at us because our false certitudes are finally out of the way. This is the sacred space where the old world is able to fall apart, and a bigger world is revealed. If we don’t encounter liminal space in our lives, we start idealizing normalcy. The threshold is God’s waiting room. Here we are taught openness and patience as we come to expect an appointment with the Divine Doctor.

I believe that religion’s unique and necessary function is to lead us into liminal space. Instead, religion has largely become a confirmation of the status quo and business as usual. Religion should lead us into sacred space where deconstruction of the old “normal” can occur. Much of my criticism of religion comes about when I see it not only affirming the system of normalcy but teaching folks how to live there comfortably. [1]

Culturally, we don’t want to embrace liminal space or recognize our natural egocentricity. In fact, we avoid trying to experience it at all. We shut away people who are ill and dying in hospitals and nursing homes, rather than allowing them to spend their final days at home, surrounded by loved ones who will learn and grow by dwelling together in the liminal space between life and death. We avoid other times of liminality in our lives through denial, escaping with the help of alcohol, sugar, and drugs to avoid truly experiencing the opportunities of liminal space. Yet the irony is that liminal space doesn’t have to be difficult. While it can be challenging, it can also be extremely rewarding. I discover there is another Center, and it’s not me!

Liminal space relativizes our perspective. When we embrace liminality, we choose hope over sleepwalking, denial, or despair. The world around us becomes again an enchanted universe, something we intuitively understood when we were young and somehow lost touch with as we grew older. [2]