Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak přebývání v posvátném prostoru v konečném důsledku znamená vidět Boha a svět jednotným pohledem. K tomu se však nedostaneme bez určitého druhu utrpení:

Kdykoli jsme vyvedeni z normality do posvátného, otevřeného prostoru, bude to vypadat jako utrpení, protože se tím zbavujeme toho, na co jsme zvyklí. To je vždy bolestné, ale část nás musí zemřít, máme-li se někdy zvětšit (Jan 12,24). Pokud nejsme ochotni pustit a zemřít svému malému já, nevstoupíme do žádného nového nebo posvátného prostoru.

Proroci nás uvádějí do posvátného prostoru tím, že nám ukazují nedostatečnost starého řádu; úlohou kněze je naučit nás, jak žít v nové oblasti. Bohužel kněží příliš často působí odděleně od proroků. Mluví o nové říši, ale nikdy nás nevyvedou ze starého řádu, kde jsme stále z velké části uvězněni.

Do této nové říše patří všechno. Toto vědomí se někdy nazývá druhou naivitou. Je to návrat k prostému vědomí. První vědomí je nebezpečná naivita, která neví, ale myslí si, že ví. V druhé naivitě koexistuje temnota a světlo, odhaluje se paradox a my jsme konečně doma v jediném světě, který kdy existoval. To je pravé poznání. Zde je smrt součástí života a neúspěch součástí vítězství. Protiklady se střetávají a spojují a vše k sobě patří.

Ve zralém náboženství se světské stává posvátným. Už neexistují dva světy. Už nemusíme opouštět světský svět, abychom našli posvátný prostor, protože se spojily. To byl význam roztržení chrámové opony při Ježíšově smrti. Chrám rozděloval realitu na svatý svět uvnitř a nesvatý svět venku. Proto Ježíš řekl, že chrám musí padnout: "Ani kámen na kameni nezůstane stát" (Matouš 24,2). Naše slovo "profánní" pochází z latinských slov pro a fanum, což znamená "mimo chrám". Teilhard de Chardin řekl: "Nic zde dole není profánní pro ty, kdo umí vidět." V tomto případě se jedná o "profánní". [1] Svět je jen jeden, a to ten nadpřirozený. Neexistuje žádný "přirozený" svět, kde by nebyl Bůh. Vše je nadpřirozené. Všechny keře teď hoří, pokud jsme viděli, že nějaký shořel. Jen jeden strom se musí naplnit světlem a anděly, a pak už nikdy neuvidíme stromy stejně. To je to pravé vidění, kterému říkáme kontemplace.

Potřebujeme si osvěžit vidění kontemplací, protože zapomínáme. Začneme lpět a chránit se. Pokud není ochota pustit se, neuvidíme vidění celku. Boha nelze vidět tak malou čočkou.

Je mi jasné, proč křesťané používají jazyk "znovuzrození". Zdá se, že velké tradice uznávají, že první narození nestačí. Musíme se nejen narodit, ale také přetvořit. Přetvoření duše a osvěžení oka je návratem k prostotě.

Richard Rohr considers how dwelling in sacred space ultimately involves seeing God and the world through a unified vision. But we don’t get there without some sort of suffering:

Whenever we’re led out of normalcy into sacred, open space, it’s going to feel like suffering, because it’s letting go of what we’re used to. This is always painful, but part of us has to die if we are ever to grow larger (John 12:24). If we’re not willing to let go and die to our small self, we won’t enter into any new or sacred space.

Prophets lead us into sacred space by showing us the insufficiency of the old order; the priest’s role is to teach us how to live in the new realm. Unfortunately, priests too often operate separately from prophets. They talk of a new realm but never lead us out of the old order where we are still largely trapped.

In this new realm, everything belongs. This awareness is sometimes called a second naivete. It is a return to simple consciousness. The first awareness is a dangerous naivete, which doesn’t know but thinks it does. In second naivete, darkness and light coexist, paradox is revealed, and we are finally at home in the only world that has ever existed. This is true knowing. Here, death is a part of life and failure is a part of victory. Opposites collide and unite, and everything belongs.

In mature religion, the secular becomes sacred. There are no longer two worlds. We no longer have to leave the secular world to find sacred space because they’ve come together. That was the significance of the temple veil rending when Jesus died. The temple divided reality into the holy world inside and the unholy world outside. That’s why Jesus said the temple had to fall: “Not a stone shall stand on a stone” (Matthew 24:2). Our word “profane” comes from the Latin words pro and fanum, meaning “outside the temple.” Teilhard de Chardin said, “Nothing here below is profane for those who know how to see.” [1] There is only one world, and it’s the supernatural one. There is no “natural” world where God is not. It is all supernatural. All the bushes burn now if we’ve seen one burn. Only one tree has to fill up with light and angels, and then we never again see trees the same way. That’s the true seeing we call contemplation.

We need to refresh our seeing through contemplation because we forget. We start clinging and protecting. Unless there is a readiness to let go, we will not see the vision of the whole. God cannot be seen through such a small lens.

I can see why Christians use the language of “born again.” The great traditions seem to recognize the first birth is not enough. We not only have to be born, but also remade. The remaking of the soul and the refreshing of the eye is the return to simplicity.