Soucitná přítomnost je jedním z plodů kontemplace. Richard Rohr píše o velkém soucitu svatého Františka z Assisi (1182-1226) s druhými, který je inspirován velkým soucitem Ježíše. 

Nejzřejmější změnou, která vyplývá z držení a dovolování, jemuž se učíme při praxi kontemplativní modlitby, je to, že se přirozeně staneme mnohem soucitnějšími a trpělivějšími téměř ke všemu. Soucit a trpělivost jsou naprosto jedinečnými vlastnostmi skutečné duchovní autority a bezpochyby jsou způsobem, jakým svatý František i svatá Klára vedli svá společenství. Nevedli shora, a dokonce ani zdola, ale většinou vnitřně, tím, že chodili s svými bratry a sestrami, neboli "čichali k ovcím", jak říká papež František. Pouze lidé, kteří jsou doma na takovém prostorném místě, mohou přijmout sociální nemoci své doby a nenechat se zničit cynismem nebo zahořklostí. 

Duchovní vůdci, kterým chybí základní lidský soucit, nemají téměř žádnou moc změnit ostatní lidi, protože lidé intuitivně vědí, že nezastupují Celého a Svatého. Takoví vůdci se musí spoléhat na role, zákony, kostýmy a donucovací pravomoci, aby dosáhli jakékoli změny u druhých. Taková změna nejde do hloubky a není ani trvalá. Ve skutečnosti to vlastně vůbec není skutečná změna. Je to pouhá konformita. [1] 

Tento pohyb směrem ke sdílenému soucitu vidíme u všech opravdových svatých. Například svatý František dokázal správně rozlišovat mezi institucionálním zlem a jednotlivcem, který je jeho obětí. Stále cítil soucit s jednotlivými vojáky bojujícími v křížových výpravách, ačkoli se stavěl proti válce jako takové. Uvědomoval si pošetilost a zároveň upřímnost jejich vlastenectví, které je však vedlo k nevlastenectví vůči mnohem většímu Božímu království, kam kladl svou první a poslední věrnost. To, co Ježíš nazývá "Boží vládou", bychom mohli nazvat Velkým soucitem. [2] 

Katolická autorka Judy Cannato (1949-2011), která se snažila o integraci evangelií s novou kosmologií, se domnívala, že tento Velký soucit byl Ježíšovým hlavním cílem. Píše: 

Božská říše, kterou Ježíš hlásal a za kterou zemřel, byla známá svou laskavostí a velkorysostí, soucitem a uzdravováním. Nikdo nebyl považován za člověka stojícího mimo lásku Svatého, kterého Ježíš nazýval "Otcem". Nikdo nebyl vyloučen ze společenství, ani bohatý, ani chudý, ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný. Ježíš překročil povrchní rozdělení a vyzval ke kultuře soucitu. 

Soucit všechno mění. Soucit uzdravuje. Soucit napravuje zlomené a obnovuje to, co bylo ztraceno. Soucit spojuje ty, kteří se odcizili nebo o jejichž spojení se jim ani nezdálo. Soucit nás vytáhne z nás samých do srdce druhého a postaví nás na svatou půdu, kde si instinktivně zujeme boty a s úctou kráčíme. Soucit vyvěrá ze zranitelnosti a vítězí v jednotě. [3] 

A compassionate presence is one of the fruits of contemplation. Richard Rohr writes about the great compassion St. Francis of Assisi (1182–1226) had for others, which is inspired by the great compassion of Jesus. 

The most obvious change that results from the holding and allowing that we learn in the practice of contemplative prayer is that we will naturally become much more compassionate and patient toward just about everything. Compassion and patience are the absolutely unique characteristics of true spiritual authority, and without any doubt are the way both St. Francis and St. Clare led their communities. They led, not from above, and not even from below, but mostly from within, by walking with their brothers and sisters, or “smelling like the sheep,” as Pope Francis puts it. Only people at home in such a spacious place can take on the social illnesses of their time, and not be destroyed by cynicism or bitterness. 

Spiritual leaders who lack basic human compassion have almost no power to change other people, because people intuitively know they do not represent the Whole and Holy One. Such leaders need to rely upon roles, laws, costume, and enforcement powers to effect any change in others. Such change does not go deep, nor does it last. In fact, it is not really change at all. It is mere conformity. [1] 

We see this movement toward a shared compassion in all true saints. For example, St. Francis was able to rightly distinguish between institutional evil and the individual who is victimized by it. He still felt compassion for the individual soldiers fighting in the crusades, although he objected to the war itself. He realized the folly and yet the sincerity of their patriotism, which led them, however, to be un-patriotic to the much larger kingdom of God, where he placed his first and final loyalty. What Jesus calls “the Reign of God” we could call the Great Compassion. [2] 

Catholic author Judy Cannato (1949–2011), who worked to integrate the gospels with the new cosmology, believed this Great Compassion was Jesus’ primary objective. She writes: 

The realm of God that Jesus preached and died for was one that was known for its kindness and generosity, its compassion and healing. There was no one deemed outside the love of the Holy One whom Jesus called “Father.” No one was excluded from fellowship, not the rich or poor, male or female, slave or free. Jesus went beyond superficial divisions and called for a culture of compassion. 

Compassion changes everything. Compassion heals. Compassion mends the broken and restores what has been lost. Compassion draws together those who have been estranged or never even dreamed they were connected. Compassion pulls us out of ourselves and into the heart of another, placing us on holy ground where we instinctively take off our shoes and walk in reverence. Compassion springs out of vulnerability and triumphs in unity. [3]