Pro františkánského učence Ilia Deliho pramení soucit z vědomí, že patříme jeden druhému:  

Myslím si, že náš největší strach je naší nejhlubší touhou: milovat a být milován. Toužíme být pro druhého a šlechetně se mu darovat, ale bojíme se ceny lásky. V hloubi duše toužíme po celistvosti v lásce, ale abychom se stali celistvějšími v lásce, musíme přijmout své slabosti a překročit hranice oddělenosti, abychom se mohli sjednotit v lásce. Toužíme po jednotě srdce, mysli a duše, ale bojíme se požadavků jednoty. Někdy si myslím, že si vybíráme být sami, protože je to bezpečné. Být pohodlný ve své izolaci je naše největší bída.  

Soucit překonává izolaci, protože volba být pro druhého je odmítnutím být sám. Soucitný člověk poznává druhého jako součást sebe sama způsobem, který je mystický a nevýslovný. Není to racionální péče o druhého, ale hluboké ztotožnění se s druhým jako s bratrem a sestrou.[1] 

Delio zdůrazňuje, že soucit živí naši vzájemnou propojenost se sebou navzájem a se zemí: 

Musíme usilovat o sjednocení - ve všech aspektech našeho života - mezi sebou navzájem a se stvořeními Země. Takové sjednocení nás volá z izolované existence do společenství. Musíme zpomalit, objevit svou bytostnou spřízněnost, být trpěliví a soucitní vůči všem živým tvorům a uvědomit si, že jde o společnou planetu s omezenými zdroji. Jsme povoláni vidět a milovat v solidaritě se vším stvořením. Jedině tak se může Země těšit spravedlnosti a míru, což znamená správné, láskyplné vztahy s přírodním světem dobrého Božího stvoření.  

Soucit vyžaduje hloubku duše, propojení duše se zemí, zemitost člověka s člověkem a proudění lásky ze srdce do srdce. [2]  

Poznání naší spřízněnosti v nás vytváří prostor, který bychom jinak nenašli, a otevírá hlubší schopnost milovat: 

Soucit se uskutečňuje, když poznáváme svou příbuznost, hlubokou spřízněnost našeho lidství navzdory našim omezením. Překračuje rozdíly, které nás oddělují, a vstupuje do společného prostoru stvořeného bytí. Vstoupit do tohoto prostoru znamená mít v sobě prostor, přijmout do svého života cizince, vyděděnce a chudé. Láska je silnější než smrt a srdce, které se již smrti nebojí, je skutečně svobodné. Soucit vzkvétá, když nemáme co chránit a o všechno se můžeme podělit. Je to tíha všech živých bytostí, která spojuje vše slabé a omezené do jediného oceánu lásky.  

Máme schopnost vyléčit tuto zemi z jejích rozdělení, válek, násilí a nenávisti. Touto schopností je láska v nás, která umožňuje trpět s druhým a milovat druhého bez nároku na odměnu. Láska, která přesahuje ego, je láska, která léčí. Když kvůli lásce ztratíme sami sebe, zjistíme, že jsme schopni skutečné lásky. [3]  

For Franciscan scholar Ilia Delio, compassion stems from knowing that we belong to one another:   

I think our greatest fear is our deepest desire: to love and to be loved. We long to be for another and to give ourselves nobly to another, but we fear the cost of love. Deep within we yearn for wholeness in love, but to become more whole in love we must accept our weaknesses and transcend our limits of separation in order to unite in love. We long for oneness of heart, mind and soul, but we fear the demands of unity. Sometimes I think we choose to be alone because it is safe. To be comfortable in our isolation is our greatest poverty.   

Compassion transcends isolation because the choice to be for another is the rejection of being alone. The compassionate person recognizes the other as part of oneself in a way that is mystical and ineffable. It is not a rational caring for another but a deep identification with the other as brother and sister. [1] 

Delio stresses that compassion nourishes our interconnectedness with each other and the earth: 

We must seek to unite—in all aspects of our lives—with one another and with the creatures of the earth. Such union calls us out of isolated existences into community. We must slow down, discover our essential relatedness, be patient and compassionate toward all living creatures, and realize that it is a shared planet with finite resources. We are called to see and love in solidarity with all creation. Only in this way can the earth enjoy justice and peace which means right, loving relations with the natural world of God’s good creation.   

Compassion requires a depth of soul, a connectedness of soul to earth, an earthiness of person to person, and a flow of love from heart to heart. [2]  

Recognizing our relatedness creates space within us that we wouldn’t otherwise find, and opens a deeper capacity to love: 

Compassion is realized when we know ourselves related to one another, a deep relatedness of our humanity despite our limitations. It goes beyond the differences that separate us and enters the shared space of created being. To enter this space is to have space within ourselves, to welcome into our lives the stranger, the outcast, and the poor. Love is stronger than death and the heart that no longer fears death is truly free. Compassion flourishes when we have nothing to protect and everything to share. It is the gravity of all living beings that binds together all that is weak and limited into a single ocean of love.   

We have the capacity to heal this earth of its divisions, its wars, its violence, and its hatreds. This capacity is the love within us to suffer with another and to love the other without reward. Love that transcends the ego is love that heals. When we lose ourselves for the sake of love, we shall find ourselves capable of real love. [3]