Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

CC BY-NC-SA 4.0

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Seznam přeložených témat

Překlad meditace CAC ze středy 20. 9. 2023
na téma: Soucit

Posvátný soucit se sebou samým

Podle psycholožky a teoložky Chanequy Walker-Barnesové je nabídka soucitu se sebou samým spojena s naší schopností milovat druhé:  

Neexistuje žádná péče o sebe bez soucitu se sebou, což je soucit obrácený dovnitř. Je to schopnost napojit se na své pocity, reagovat na své utrpení s laskavostí a přát si, aby se naše utrpení zmírnilo. Soucit se sebou samým nás vede k tomu, abychom se k sobě chovali způsobem, který naši bolest a utrpení zmírňuje, a nikoliv způsobuje nebo zesiluje. Zatímco mnoho křesťanů chápe soucit, milosrdenství a laskavost jako zásadní hodnoty v našich vztazích s druhými, ne vždy je vnímáme jako základní hodnoty pro náš vztah k sobě samým. Zanedbáváme péči o sebe, čímž přímo i nepřímo přispíváme ke své bolesti a utrpení. Odsuzujeme se za své vlastní utrpení a nasloucháme hlasu svého vnitřního kritika, který nám opakuje naše nedostatky, chyby a nedostatky. Jak nás učí Jakub, nemusí to tak být (Jak 3,10).  

V Ježíšově přikázání milovat své bližní jako sebe sama je obsažen předpoklad, že máme mít rádi sami sebe. Máme být laskaví a jemní, starostliví a pečující, posilující a odpouštějící sami sobě. Pokud toho nejsme schopni, možná to nakonec nebudeme schopni udělat ani pro své bližní. A pokud nedokážeme milovat své bližní, které vidíme, nemůžeme milovat ani Boha, kterého nevidíme (1 Jan 4,20). Soucit se sebou samým tedy není shovívavost; je to nutnost pro opravdové učednictví. [1]  

Přítelkyně CAC a moderátorka podcastu Období lásky Rev. Dr. Jacqui Lewisová zdůrazňuje, že je důležité milovat zvláštnosti sebe sama:

Pod pojmem sebeláska rozumím zdravou radost ze svého pravého, nedokonalého, jedinečně úžasného, zvláštního já. Mám na mysli bezpodmínečné ocenění toho, kým jste, od hlavy až k patě, uvnitř i navenek: zvláštností, slabostí, krásy a vad - všeho. Mám na mysli pravdivý pohled na sebe sama a lásku k tomu, co vidíte.  

Příběhy, které se odehrávají ve světě, mohou ztěžovat lásku k sobě samému, a tedy i k bližnímu. Vzkazy z kultury, že na vás nezáleží, a to nejen kvůli vaší rase, ale i kvůli vašemu pohlaví, sexualitě, ekonomickému postavení nebo náboženství, mohou zmařit sebelásku. I když jí její kůže dává určitá privilegia, bílé dítě může vyrůstat v kontextu chudoby nebo domácího násilí, což může ochromit jeho sebelásku. Dítě, které cestuje s rodiči přes pouště a řeky, aby emigrovalo, může v divočině ztratit část své sebelásky. I když se narodíte do poměrů, které ostatní považují za ideální, sdělení v kultuře mohou signalizovat, že nejste dost dobří, dost lehcí, dost hubení, dost chytří, dost ženské nebo mužské postavy, abyste se vyrovnali nějakému ideálu. Prostor mezi těmito ideály a vaší skutečností může ztěžovat přijetí vašich zvláštností a lásku k nim. Naučit se milovat své zvláštnosti není jen individuální projekt; potřebujete své komunity - svou partu - abyste viděli tyto své části, přijali je a všechny části sebe sama zuřivě milovali. [2]  

Fr. Richard Rohr, OFM
přeloženo DeepL
Sacred Self-Compassion 

For psychologist and theologian Chanequa Walker-Barnes, offering ourselves self-compassion is connected to our ability to love others:  

There can be no self-care without self-compassion, which is compassion turned inward. It is the ability to connect to our feelings, to respond to our suffering with kindness, and to desire that our suffering be ameliorated. Self-compassion prompts us to treat ourselves in ways that alleviate, rather than cause or amplify, our pain and suffering. While many Christians understand compassion, mercy, and kindness to be essential in our interactions with others, we don’t always see these as core values for our relationship with ourselves. We neglect our self-care, directly and indirectly contributing to our pain and suffering. We judge ourselves for our own suffering, listening to the voice of our inner critic as it rehearses our shortcomings, our errors, and our deficiencies. As James teaches us, it doesn’t have to be this way (James 3:10).  

Implicit in Jesus’s commandment to love our neighbors as ourselves is the assumption that we are supposed to love ourselves. We are supposed to be kind and gentle, caring and nurturing, empowering and forgiving of ourselves. If we are unable to do this, ultimately we may be unable to do it for our neighbors. And if we cannot love our neighbors, whom we can see, we cannot love God, whom we cannot see (1 John 4:20). Self-compassion, then, is not indulgence; it is a necessity for true discipleship. [1]  

CAC friend and Love Period podcast host Rev. Dr. Jacqui Lewis emphasizes the importance of loving the particularities of ourselves:  

By self-love I mean a healthy delight in your true, imperfect, uniquely wonderful, particular self. I mean an unconditional appreciation for who you are, head to toe, inside and out: quirks, foibles, beauty, and blemishes—all of it. I mean seeing yourself truthfully and loving what you see.  

Honestly, the stories playing out in the world can make it difficult to love yourself, and therefore your neighbor. Messages from the culture that you don’t matter, not just because of your race, but because of your gender, sexuality, economic status, or religion, can thwart self-love. Though her skin gives her some privilege, a white child might grow up in a context of poverty or domestic violence that can cripple her self-love. A child traveling across deserts and rivers to emigrate with his parents might lose some of his self-love in the wilderness. Even if you’re born into circumstances that others consider ideal, messages in the culture can signal that you’re not good enough, light enough, thin enough, smart enough, feminine or masculine enough to measure up to some ideal. The space between those ideals and your realities can make it difficult to embrace your particularities and love them. Learning to love your particularities is not just an individual project; you need your communities—your posse—to see those pieces of you, to accept them, and to love all the parts of you, fiercely. [2]  

Fr. Richard Rohr, OFM
Odkazy:  

[1] Chanequa Walker-Barnes, Sacred Self-Care: Daily Practices for Nurturing Our Whole Selves (New York: HarperOne, 2023), 84. 

[2] Jacqui Lewis, Fierce Love: A Bold Path to Ferocious Courage and Rule-Breaking Kindness That Can Heal the World (New York: Harmony Books, 2021), 33–34. 


Zde se nacházejí překlady Daily Meditations, jejichž anglické originály se nacházejí na webu CAC. V den jejich vydání je zde nalezneš přeložené strojově pomocí DeepL, zpravidla do druhého dne pak projdou jazykovou úpravou někým z týmu překladatelů :-) Pokud vládneš dobrou angličtinou, přihlas se asi raději přímo u zdroje těchto úvah, tedy na webu CAC. Budeš je pak do své mailové schránky dostávat již k ranní kávě. -mš-