Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak nám sezení s vlastním utrpením umožňuje rozšířit soucit na druhé:  

Vnější chudoba, nespravedlnost a absurdita, které vidíme, když se rozhlédneme kolem sebe, odráží naši vlastní vnitřní chudobu, nespravedlnost a absurditu. Člověk, který je chudý navenek, je pozvánkou pro člověka, který je chudý uvnitř. Když v sobě pěstujeme soucit s porušeností věcí a učíme se pohybovat mezi jednáním a kontemplací, pak nacházíme soucit a pochopení pro porušenost v sobě. I my jsme plní bolesti a negativity a někdy s tím můžeme udělat jen málo.  

Každý den, kdy jsem se zotavoval z rakoviny, jsem musel sedět se svou vlastní zlomenou absurditou, stejně jako jsem to dělal s ostatními ve vězení, v nemocnici nebo v polévkové kuchyni. Bolest a bída trpícího člověka je viditelná a extrovertní; moje je neviditelná a vnitřní, ale stejně skutečná. Obě sympatie a soucit se propojují a stávají se jedním světem. Myslím, že právě proto Ježíš řekl, že máme rozpoznat Krista v těch nejmenších z našich bratří a sester. Bylo to pro naše vykoupení, naše osvobození, naše uzdravení - ne jen proto, abychom "pomáhali" druhým a zaškrtli si to v duchovním životopise. Spíše, když to vidíme tam, jsme osvobozeni tady a stáváme se méně odsuzujícími. Nemohu se dívat svrchu na člověka, který dostává sociální dávky, když si uvědomím, že já dostávám Boží dávky. Vše se stává jednou pravdou; vnitřní a vnější se navzájem odráží.

Když od nás proudí soucit a sympatie k jakémukoli člověku, který je z jakéhokoli důvodu odsunut na okraj společnosti, rány jsou obvázány - jak jejich, tak naše. Nikdy je neobvážeme všechny, ani to nepotřebujeme, ale potřebujeme se k ranám přiblížit. Tato myšlenka je tak dobře znázorněna v evangeliích u Tomáše, pochybujícího apoštola, který si chtěl věci vyřešit v hlavě. Dělal příliš mnoho vnitřní práce, příliš mnoho analyzoval. Vždy potřeboval více údajů, než se rozhodl pro nějaký krok. Tehdy Ježíš řekl Tomášovi, aby vložil prst do ran na Ježíšových rukou a v boku (Jan 20,27). Teprve tehdy Tomáš začal chápat, v čem spočívá víra. [1]   

Ježíš zve Tomáše a všechny pochybovače do hmatatelného náboženství, které činí dotek lidské bolesti a utrpení cestou k soucitu i pochopení. Pro většinu z nás pouhý dotek cizího zranění pravděpodobně působí jako akt vnější laskavosti; neuvědomujeme si, že jeho plným zamýšleným účinkem je změnit nás stejně, jako by mohl změnit je (nic nenasvědčuje tomu, že by se změnil Ježíš, pouze Tomáš). Lidský soucit je nejlepší a nejjednodušší způsob, jak otevřít prostor srdce a jak nás přimět žít uvnitř vlastního těla. Bůh nikdy nechtěl, aby se z většiny lidí stali filozofové nebo teologové, ale chce, aby všichni lidé představovali Boží vlastní soucit a empatii. A je v pořádku, když to chvíli trvá, než se k tomu dostaneme. [2]  

Father Richard reflects on how sitting with our own suffering allows us to extend compassion to others:  

The outer poverty, injustice, and absurdity we see when we look around us mirrors our own inner poverty, injustice, and absurdity. The person who is poor outside is an invitation to the person who is poor inside. As we nurture compassion for the brokenness of things, and learn to move between action and contemplation, then we find compassion and sympathy for brokenness within ourselves. We, too, are full of pain and negativity, and sometimes there is little we can do about it.  

Each time I was recovering from cancer, I had to sit with my own broken absurdity as I’ve done with others at the jail or hospital or soup kitchen. The suffering person’s pain and poverty is visible and extroverted; mine is invisible and interior, yet just as real. The two sympathies and compassion connect and become one world. I think that’s why Jesus said we have to recognize Christ in the least of our brothers and sisters. It was for our redemption, our liberation, our healing—not merely to “help” others and put a check on our spiritual resume. Rather, when we see it over there, we’re freed in here, and become less judgmental. I can’t look down on a person receiving welfare when I realize I’m receiving God’s welfare. It all becomes one truth; the inner and the outer reflect one another.  

As compassion and sympathy flow from us to any person marginalized for whatever reason, wounds are bandaged—both theirs and ours. We’ll never bandage them all, nor do we need to, but we do need to get close to the wounds. That idea is imaged so well in the gospels with Thomas, the doubting apostle, who wanted to figure things out in his head. He had done too much inner work, too much analyzing. He always needed more data before making a move. Then Jesus told Thomas to put his finger inside the wounds in Jesus’ hands and side (John 20:27). Then and only then did Thomas begin to understand what faith is all about. [1]   

Jesus invites Thomas and all doubters into a tangible religion, one that makes touching human pain and suffering the way into both compassion and understanding. For most of us, the mere touching of another’s wound probably feels like an act of outward kindness; we don’t realize that its full intended effect is to change us as much as it might change them (there’s no indication that Jesus changed, only Thomas). Human sympathy is the best and easiest way to open heart space and to make us live inside our own bodies. God never intended most human beings to become philosophers or theologians, but God does want all humans to represent God’s own sympathy and empathy. And it’s okay if it takes a while to get there. [2]