Otec Richard vysvětluje, jak řeholní řády, umístěné na okraji vnitřního světa katolické církve, pomohly církvi přežít: 

Když se hlavní katolická církev organizovala kolem strukturální charity a almužny, ztratila hlubší smysl pro solidaritu, spravedlnost, prostotu a základní porozumění chudým. Křesťané již nebyli povoláni k tomu, aby se stali chudými jako Kristus, ale aby prostě pomáhali chudým lidem prostřednictvím charity. Stalo se přijatelným osobně zbohatnout, a to i pro duchovní, s myšlenkou předat toto bohatství chudým. Ale jakkoli je charita dobrá, do značné míry se stala vyhýbáním se základnímu zájmu o spravedlnost.  

To je jistě krok či dva od toho, čím žil Ježíš a k čemu nás vybízel. Už nejsme těmi chudými, které Ježíš nazval blahoslavenými; z pozice svého pohodlí se staráme o chudé "druhé". To je dobré a potřebné, ale není to přesně to, co učil.  

Ačkoli katolická církev nezůstala církví chudých, někdy se stávala církví pro chudé, obvykle prostřednictvím specializovaných skupin zvaných řeholní řády. Přibližně dvě třetiny katolických řeholních řádů založily obdivuhodné ženy a muži, kteří viděli chudé chlapce, kteří nebyli vyučováni, chudé dívky, které nebyly chráněny, chudé sirotky, o které nebylo postaráno. Pak se jedna hrdinná Irka vydala a začala se o ně starat a brzy jsme měli milosrdné sestry, byly jich tisíce.  

Jsem přesvědčen, že jeden z mála důvodů, proč se římský katolicismus udržel, je ten, že máme tyto satelity svobody na okraji nitra - řeholní společenství benediktinů, jezuitů, dominikánů, františkánů, Milosrdných sester, Milosrdných sester a mnoha dalších. Biskupové mají své znepokojivé otázky a my máme jiné otázky, stejně jako většina laiků. Strukturálně církev přežila, protože řeholní řády a většina laiků se prostě snažili žít podle evangelia.  

Otec Richard nám připomíná, že praxe kontemplace nám umožňuje zůstat na okraji nitra s láskou:  

Ovoce meditace spočívá v tom, že si klademe nové otázky, nikoliv však v reakci, vzpouře nebo odporu vůči náboženství či církvi. Na to nemáme čas. Je ztrátou života zabývat se jakoukoli opoziční nebo negativní energií, protože se brzy stane další formou spravedlnosti, a to by byla smrt našeho kontemplativního života.  

Takže nyní doufáme, že jednou nohou zůstáváme v naší historické denominaci a tradici, vděční za vše, co nám dala, a druhou nohu vkládáme do modlitebních skupin, skupin pro službu, podpůrných skupin a meditačních skupin. To je poměrně kreativní, pozitivní a nadějný způsob obnovy církve: už se nesnažíme mít pravdu, ale pouštíme se do praktické práce na naší vlastní proměně a proměně našeho trpícího světa.  

Father Richard explains how religious orders, positioned on the edge of the inside of the Catholic Church, have helped the church to survive: 

While the mainline Catholic Church organized itself around structural charity and almsgiving, it lost a deeper sense of solidarity, justice, simplicity, and basic understanding of the poor. Christians were no longer called to become poor like Christ but simply to help poor people through charity. It became acceptable to get rich personally, even for the clergy, with the idea of passing on that wealth to the poor. But as good as charity is, it largely became an avoidance of a basic concern for justice.  

This is certainly a step or two removed from what Jesus lived and invited us into. We are no longer the poor ones whom Jesus called blessed; from our position of comfort, we take care of poor “others.” This is good and necessary, but not exactly what he taught.  

Even though the Catholic Church didn’t remain a church of the poor, it sometimes became a church for the poor, usually through specialized groups called religious orders. About two-thirds of Catholic religious orders were founded by wonderful women and men who saw poor boys who were not being taught, poor girls who were not being protected, poor orphans who were not being taken care of. Then one heroic Irish woman would go off and take care of them, and soon we had the Sisters of Mercy, thousands of them.  

I’m convinced that one of the only reasons Roman Catholicism has lasted is because we have these satellites of freedom on the edge of the inside—religious communities of Benedictines, Jesuits, Dominicans, Franciscans, Sisters of Charity, Sisters of Mercy, and many more. Bishops have their questions of concern, and we have different questions, as do most of the laity. Structurally, the church survived because the religious orders and most of the laity just got on with trying to live the gospel.  

Father Richard reminds us that a practice of contemplation allows us to remain on the edge of the inside with love:  

The fruit of meditation is that we ask new questions, not in reaction, rebellion, or opposition to religion or the church. We don’t have time for that. It’s a waste of our life to bother with any oppositional or negative energy, because soon it becomes another form of righteousness, and that would be the death of our contemplative life.  

So now we hope to keep one foot in our historic denomination and tradition, grateful for all it gave us, and we put the other foot in prayer groups, service groups, support groups, and meditation groups. That is a rather creative, positive, and hopeful way of renewing the church: no longer seeking to be right, but getting down to the practical work of our own transformation and the transformation of our suffering world.