Dorothy Dayová (1897-1980) žila na hraně nitra a hluboká láska, kterou chovala ke své církvi a národu, se projevovala vášnivou kritikou. Spisovatelka Julie Leininger Pyciorová popisuje okamžik prorocké výzvy, kterou Dayová nabídla během konferenčního zasedání na téma Ženy a eucharistie:  

Blízko osmdesátky a dlouho sužován srdečními potížemi spolu s artritidou byl [Day] v září 1976 [nedlouho] po přednášce pro osm tisíc lidí na eucharistickém kongresu ve Filadelfii stižen vážným infarktem. Dalo by se však také říci, že tato událost jí zlomila srdce.... 

Při cestě na zasedání se Dayová svěřila [své přítelkyni Eileen] Eganové, že má nemocné srdce. Součástí kongresu byla mše na počest americké armády a stejně jako ženské zasedání byl naplánován na 6. srpna, což byl shodou okolností den výročí jaderného útoku na Hirošimu. Vůdkyně katolických dělníků se cítila povinna toto vojenské téma odsoudit, přestože mši svatou považovala za důležitější než život sám, protože v sobě obsahuje ten nejcennější dar: eucharistii - a to i přesto, že kongres byl samozřejmě zasvěcen eucharistii.  

Pro Dayovou, zbožnou katoličku, byla láska k eucharistii důvodem, proč se rozhodla mluvit o válce jako o hříchu, za který je třeba činit pokání, zvláště když měla na srdci a na mysli výročí jaderného útoku na Hirošimu:  

[Dayová] své vystoupení, které nazvala "Chléb pro hladové" [1], zahájila oddanou evokací eucharistie. Dayová se s posluchači podělila o svou hlubokou, trvalou "lásku a vděčnost k Církvi" jako k ničemu menšímu než k matce, "která mě naučila korunní lásce života v Duchu". Láska v akci však může být drsná a strašná, a nyní se vrhla vpřed a poznamenala, že tato matka "mě také naučila, že 'dříve než přineseme své dary služby, vděčnosti, k oltáři - pokud má náš bratr něco proti nám, musíme se zdráhat přistoupit k oltáři, abychom přijali eucharistii'."   

Mluvila s úzkostí, kterou ještě více zdramatizovala svým opatrným, zdrženlivým vystupováním, a řekla: "A tady jsme 6. srpna."

Day řekl: "Tohle je pro nás jako pro všechny. Když uznala další holocausty, zejména turecké útoky na Armény a nacistické pronásledování Židů, "Bohem vyvoleného národa", zněla pak jako prorok. "Je to děsivá myšlenka, že pokud nebudeme činit pokání, zahyneme," prohlásila rozhodně a připomněla posluchačům, že právě v té chvíli do nedaleké katedrály nastupují vojenští velitelé..... Vyzvala k "půstu jako osobnímu aktu pokání za hřích naší země, kterou milujeme". Na otázku, proč se tato bohoslužba nemohla konat v jiném termínu, odpověděla: "Prosím," řekla, "abychom tuto vojenskou mši a všechny naše dnešní mše považovali za akt pokání a prosili Boha o odpuštění". To, že její posluchači propukli v bouřlivý potlesk, jen částečně zachránilo zraněné srdce Dayové, která o několik týdnů později utrpěla skutečný fyzický útok.   

Dorothy Day (1897–1980) lived on the edge of the inside, and the deep love she had for her church and nation expressed itself in passionate critique. Writer Julie Leininger Pycior describes a moment of prophetic challenge Day offered during a conference session on Women and the Eucharist:  

Nearing eighty, and long plagued by heart ailments along with arthritis, [Day] was felled by a serious heart attack in September 1976 [not long] after giving a talk to eight thousand people at a Eucharistic congress in Philadelphia. One also could say, however, that that event broke her heart…. 

As they made their way to the session, Day confided to [her friend Eileen] Egan that she was sick at heart. The congress included a Mass in honor of the U.S. military, and, like the women’s session, was scheduled for August 6, which happened to be the anniversary of the nuclear attack on Hiroshima. The Catholic Worker leader felt obligated to decry that military theme, even though she considered the Mass more important than life itself, containing within it that most precious of gifts: the Eucharist—and even as the congress, of course, was dedicated to the Eucharist.  

For Day, a devout Catholic, her love of the Eucharist compelled her to speak out about war as a sin for which penance is needed, especially with the anniversary of the Hiroshima nuclear attack in her heart and mind:  

[Day’s] remarks, which she titled “Bread for the Hungry,” [1] opened with a devoted evocation of the Eucharist. Day shared with her listeners her deep, abiding “love and gratitude to the Church” as nothing less than a mother “who taught me the crowning love of the life of the Spirit.” But love in action can be a harsh and dreadful thing, and now she plunged ahead, noting that this mother “also taught me that ‘before we bring our gifts of service, of gratitude, to the altar—if our brother has anything against us, we must hesitate to approach the altar to receive the Eucharist.’”  

Speaking with an anguish made even more dramatic by her careful, understated manner, Day said, “And here we are on August 6th.” Acknowledging other holocausts, notably the Turkish attacks on the Armenians and the Nazi persecution of Jews, “God’s chosen people,” she then sounded like a prophet. “It is a fearful thought that unless we do penance, we will perish,” she firmly stated, reminding her listeners that, at that very moment, military leaders were processing into the cathedral nearby.… She called for “fasting, as a personal act of penance, for the sin of our country, which we love.” Asking why that religious service could not have been held on a different date, “I plead,” she said, “that we will regard that military Mass, and all our Masses today, as an act of penance, begging God to forgive us.” That her audience broke into resounding applause only partly salved Day’s wounded heart, which suffered an actual physical attack a few weeks later.