Otec Richard popisuje proroky jako lidi "uvnitř/venku", což je jiný způsob, jak říci, že žili na okraji nitra. 

Žádný z proroků nezastával v Izraeli vysoce postavené nebo institucionální funkce. Byli to z definice lidé uvnitř/vně. Slyšel jsem, že ve světě obchodu a managementu se říká, že poté, co jsme ve firmě asi dva měsíce, začneme ztrácet schopnost kritizovat tuto firmu nebo společnost, protože jsme její součástí. Pokud si nějakým způsobem nezachováme odstup a nemáme zdravé a vyvážené hlasy zvenčí, staneme se insiderem a začneme instituci chránit. Začneme ji podepírat a budovat. To se nám všem stává v každém systému, do kterého se dostaneme. Jakmile tato pravidla a tuto hru do jisté míry přijmeme, ztrácíme schopnost ji dále kreativně kritizovat. 

Jsou také lidé, kteří věčně stojí mimo a kritizují. Takoví lidé se nikdy nezúčastní a nikdy se nezapojí. Takoví lidé jsou v každé modlitební skupině, v každé farnosti, v každé rodině a v každé církvi. Chodí na bohoslužby, ale nikdy nepoloží svůj život. Kritizují zvenčí, a to také nefunguje.   

Něco můžeme kritizovat pouze tehdy, když jdeme po úzké hranici mezi člověkem zevnitř a člověkem zvenčí, po které se odvážili jít proroci. Zjišťuji, že to dokáže jen velmi málo lidí. Myslím, že to dokáže vytvořit pouze Duch svatý. Je jen málo proroků, kteří dokáží milovat svou církev, svou zemi nebo svou společnost natolik, že to vidí jasně a hluboce a mohou to svobodně kritizovat. Ale je rozdíl, když kritika vychází ze zloby, vzpoury a zloby, a když vychází z lásky. Všechny naše činy a prorocká slova musí vycházet ze zkušenosti vděčnosti za to, co je nám dáno. Pouze z radosti a plnosti toho, co je dáno, se můžeme odvážit mluvit proti tomu, co není dáno. Protože pokud budeme mluvit proti tomu, co není dáno, pouze z vlastního odporu a z donucení, zničíme sami sebe a pravděpodobně i ostatní. 

Kolik cynických a zahořklých lidí známe v církvi a řeholním životě? Kolik duchovních ztratilo schopnost oné tvůrčí rovnováhy? Nikdo je nenaučil, jak jít po této úzké cestě, na níž jsou lidmi uvnitř/venku. Možná církev nedovolila, aby kolem nás zůstalo mnoho příkladů, které by nám to ukázaly, protože jsme po léta likvidovali proroky. Každý, kdo nemluvil podle stranické linie, byl považován za kacíře. Každý, kdo to neříkal jediným pravověrným a vhodným způsobem, byl vyhozen. Tak jsme přišli o tyto tvůrčí vzory, které nám ukazovaly, jak být uvnitř, a přesto tvořivě mluvit z vnějšího pohledu. To je moudrost, kterou potřebujeme. Vzorem proroka je ten, kdo dokáže milovat, a přesto kritizovat, a kdo dokáže říkat slova nápravy ze zkušenosti vděčnosti.  

Father Richard describes prophets as “inside/outside” people, another way of saying they lived on the edge of the inside. 

None of the prophets held highly established or institutional roles within Israel. They were by definition inside/outside people. I’ve heard it said that in the world of business and management, after we’re in a company for about two months, we begin to lose our ability to criticize that business or company because we’re a part of it. Unless we somehow retain our distance, and have healthy and balanced outside voices, we become an insider and start protecting the institution. We start shoring it up and building it up. That’s what happens to all of us in any system we get into. Once we accept these rules and this game, to a certain degree, we lose the ability to creatively criticize it anymore. 

There are also those people who forever stand outside criticizing. Such people never participate and never become involved. There are those kind of people in every prayer group, and every parish, and every family, and every church. They go to services, but they never lay down their lives. They critique from without, and that doesn’t work either.   

We can only criticize something if we walk the narrow line of being an inside/outside person that the prophets dared to walk. I find so few people can do that. I think only the Spirit can create it. There are a few prophets who can love their church, their country, or their company so much that they see it clearly and deeply and are free to criticize it. But there’s a difference when critique comes from anger and rebellion and spite, and when it comes from love. All of our actions and prophetic words must come out of an experience of gratitude for what is given. Only out of the joy and the fullness of what is given can we dare to speak against what is not given. Because if we speak against what is not given merely out of our own resentment and compulsion, we’ll destroy ourselves and probably others too. 

How many cynical and bitter people do we know in the church and religious life? How many clergy have lost the ability for that creative balance? No one has taught them how to walk that narrow road of being inside/outside people. Maybe the church didn’t allow many examples to stay around to show us, because for years we’ve eliminated the prophets. Anyone who didn’t speak the party line was deemed a heretic. Anyone who didn’t say it in the one and only orthodox and appropriate way to say it was kicked out. So, we lost those creative models to show us how to be inside and yet creatively speaking from an outside perspective. That’s the wisdom we need. The model of the prophet is one who can love and yet criticize, and who can speak words of correction out of an experience of gratitude.