Mějte mezi sebou stejný postoj, jaký máte i vy v Kristu Ježíši, který, ačkoli byl v Boží podobě, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by se dalo uchopit. Naopak, vyprázdnil sám sebe, vzal na sebe podobu otroka, přišel v lidské podobě; a shledán lidským vzhledem, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, dokonce k smrti na kříži. -Filipským 2,5-8 

Františkánská sestra Ilia Delio se zamýšlí nad tím, jak František zrcadlí Boží pokoru:  

Myslím si, že František z Assisi pochopil něco z tajemství Boha a zvláštním způsobem tajemství Boží pokory..... František nestudoval teologii. Nesnažil se rozumem přijít na to, co je Bůh. Jednoduše trávil dlouhé hodiny v modlitbě, často v jeskyních, v horách nebo na místech samoty, na místech, kde se mohl vzdálit od rušného každodenního světa. Tomáš z Celana, první Františkův životopisec, napsal: "Tam, kde je venku poznání učitelů, vstoupila vášeň milujícího." František se snažil o to, aby se jeho životopisy staly skutečností. [1] Tomáš vnímal, že láska, nikoliv vědění, umožnila Františkovi vstoupit do velkého tajemství, kterému říkáme "Bůh". Když do tohoto tajemství vstoupil, objevil dva zásadní rysy Boha - překypující Boží dobrotu a Boží pokoru..... František poznal Boha pokorné lásky tím, že rozjímal o chudém a pokorném Kristu a napodoboval ho. [2]  

Teolog Bruce Epperly se s vámi podělí o to, jak František napodoboval Boží pokoru zjevenou v Ježíši:  

František si vzal za vzor svůj život …podle evangelní prostoty a pokory Ježíše, jehož sebeobětování a vzdání se moci a prestiže bylo jádrem jeho božství. Božská moc se nachází v sestupu a ztotožnění se s lidským utrpením, nikoli ve zbrojení, postavení nebo pohodlí. Boží láska ke světu se projevuje v solidaritě s těmi nejmenšími.....

Ježíš ztělesňoval radikálně odlišný životní styl než hlavy církve a státu. Ve Františkově době se někteří církevní představitelé oblékali do nejlepších šatů, žili v pohodlných domech a hospodařili s obrovským majetkem navzdory chudobě většiny věřících. Naproti tomu František zjistil, že Boží sláva spočívá ve ztotožnění se se solí země, s nejzranitelnějšími lidmi, s chudými, postiženými a malomocnými. Vtělení Krista znamená, že Kristus je jedním z nás, nevládne jako prezidenti a preláti, ale žije mezi chudými a vyděděnými. Chudý Kristus odhaluje to, co Abraham Joshua Heschel popisuje jako "božský patos", [3] Boží důvěrnou zkušenost s bolestí a utrpením světa. Bůh cítí naši bolest a raduje se z naší oslavy. František, Klára a jejich následovníci, podle měřítek světa pošetilí, hledali cestu svaté chudoby neboli duchovní prostoty, která boří zdi a staví mosty se všemi Božími tvory. Lepší než nikdo, rovni všem, kteří potřebují Boží milost, a závislí na Božích darech pro život samotný, František a Klára našli Boha v těch nejmenších. Sloužili Kristu tím, že se vzdali moci, aby se stali sourozenci všeho stvoření. [4]  

Have among yourselves the same attitude that is also yours in Christ Jesus, who, though he was in the form of God, did not regard equality with God something to be grasped. Rather, he emptied himself, taking the form of a slave, coming in human likeness; and found human in appearance, he humbled himself, becoming obedient to death, even death on a cross. —Philippians 2:5–8 

Franciscan sister Ilia Delio considers how Francis mirrored God’s humility:  

I think Francis of Assisi grasped something of the mystery of God and, in a particular way, the mystery of God’s humility…. Francis did not study theology. He did not try to figure out what God is through reason. He simply spent long hours in prayer, often in caves, mountains or places of solitude, places where he could distance himself from the busy everyday world. Thomas of Celano, the first biographer of Francis, wrote: “Where the knowledge of teachers is outside, the passion of the lover entered.” [1] What Thomas perceived is that love, not knowledge, allowed Francis to enter into the great mystery we call “God.” As he entered into this mystery he discovered two principle features of God—the overflowing goodness of God and the humility of God…. Francis came to know the God of humble love by meditating on and imitating the poor and humble Christ. [2]  

Theologian Bruce Epperly shares how Francis modeled God’s humility revealed in Jesus:  

Francis patterned his life … after the gospel simplicity and humility of Jesus, whose self-emptying and letting go of power and prestige was at the heart of his divinity. Divine power is found in downward mobility and identification with human suffering, not in weaponry, status, or comfort. God’s love for the world is expressed in solidarity with the least….  

Jesus embodied a radically different lifestyle than that of the heads of church and state. In Francis’s time, some church leaders dressed in the finest clothing, lived in comfortable homes, and managed vast fortunes despite the poverty of most worshippers. In contrast, Francis discovered that the glory of God is found in identification with the salt of the earth, the most vulnerable people, the poor, disabled, and leprous. The incarnation of Christ means that Christ is one of us, not lording it over like presidents and prelates, but living among the poor and dispossessed. A poor Christ reveals what Abraham Joshua Heschel describes as “the divine pathos,” [3] God’s intimate experience of the world’s pain and suffering. God feels our pain and rejoices in our celebration. Foolish by the world’s standards, Francis, Clare, and their followers sought the way of holy poverty or spiritual simplicity that breaks down walls and builds bridges with all God’s creatures. Better than none, equal to all in need of God’s grace, and depending on God’s gifts for life itself, Francis and Clare found God in the least of these. They served Christ by letting go of power in order to become siblings of all creation. [4]