Podstatou prorockého úkolu je formulovat vizi společného dobra, která má sílu zaujmout představivost lidí jako cíl hodný boje a obětí. -Svatý František a Boží bláznovství 

Kniha Svatý František a Boží bláznovství popisuje prorockou výzvu Františka z Assisi "změnit strany" a přijmout vztah s lidmi na okraji, jak to udělal Ježíš.  

Pro Františka se řád věcí obrátil vzhůru nohama stejně jako pro apoštoly..... Ježíš, kterého následovali a nazývali přítelem, objímal, mísil se, dotýkal se, miloval, léčil a lámal chléb s vyděděnci, marginály, nečistými svého dne..... Ve společenské struktuře utvářené vyloučením malomocných, rituálně nečistých, "nevyvolených", žen, posedlých, celníků, hříšníků - Ježíš je všechny objímal, a to jak jednotlivě, tak jako sociální skupiny. Ježíšova identita vlastně spočívala v tom, že byl tím, kdo hlásal dobrou zprávu chudým, kdo ohlašoval příchod Boží vlády a kdo toto hlásání sám prožíval tím, že stál po boku chudých.  

V novém Františkově převráceném řádu bylo jeho setkání s malomocným skutečně setkáním s tímto Ježíšem v člověku, který byl marginalizován..... Když František přijal živý příklad lidské bídy, zakusil velkou radost; sladkost, kterou zakoušel, odhalovala Boží přítomnost prostupující jeho setkání s vyvrženým.  

Svědectví svatého Františka a Ježíše nás inspiruje k solidaritě, která truchlí s lidmi v chudobě:  

Setkání s chudými, procházka na chvíli světem lidí na okraji společnosti a bytí s těmi, kdo nemají náš svět, je nezbytným aspektem učednické cesty. Naše následná vize je utvářena tímto setkáním. Uvědomujeme si a nikdy nezapomínáme na privilegovanou perspektivu chudých lidí, kteří vidí realitu s jasným pohledem, jakého my možná nikdy nedosáhneme. I naše duše jsou tímto setkáním zasaženy a smutek nad bolestí a nespravedlností zbídačování a marginalizace naplňuje štěrbiny naší bytosti….

Hluboký zármutek nad společenskými podmínkami, které činí lidi chudými, může být prvním krokem, který my, kteří nejsme chudí, můžeme učinit k zvnitřnění blahoslavenství: "Blahoslavení, kteří nyní pláčete, budete se smát" [Lk 6,21]. Truchlení znamená hrozný pocit ztráty, lítost, uznání skutečnosti a pocit bolesti tváří v tvář této skutečnosti. Pláč a truchlení se vynořují z naší afektivní stránky a jsou hluboce zdravými emocemi pro ty z nás, kteří jsou privilegovanější, kteří nikdy nebudou plně sdílet úděl těch, kteří jsou zbídačeni systémem, jenž vytváří naše bohatství, ale kteří alespoň mohou plakat nad tragédií lidského utrpení. Emoce nás pomáhají popsat jako celistvé lidi, a pokud se spojí se spravedlivým rozhořčením nad nespravedlností, která způsobuje marginalizaci, mohou nás vést ke zřeknutí se moci a privilegií, které udržují nespravedlnost, a k solidaritě s těmi, kteří se chudí domáhají spravedlnosti.  

The essence of the prophetic task is to articulate a vision of the common good that has the power to capture the imagination of the people as a goal worthy of struggle and sacrifice. —St. Francis and the Foolishness of God 

The book St. Francis and the Foolishness of God describes Francis of Assisi’s prophetic call to “change sides” and embrace relationship with those on the margins, as Jesus did.  

For Francis, the order of things was turned upside down, just as it had been for the apostles…. Jesus, whom they followed and called friend, embraced, mingled with, touched, loved, cured, and broke bread with the outcasts, the marginal, the unclean of his day…. In a social structure shaped by exclusion of the leprous, the ritually unclean, the “non-chosen,” the women, the possessed, tax collectors, sinners—Jesus embraced them all, both individually and as social groups. In fact, Jesus’s very identity was as one who proclaimed the good news to the poor, who announced the inbreaking of the reign of God, and who lived the announcement by being at the side of the poor himself.  

In Francis’s new upside-down order, his encounter with the leper was indeed an encounter with this Jesus in a person who was marginalized…. As Francis embraced a vivid example of human misery, he tasted great joy; the sweetness he experienced revealed God’s presence pervading his meeting with the outcast.  

The witness of St. Francis and Jesus inspires us to a solidarity that mourns with people in poverty:  

Encountering the impoverished, walking for a while in the world of the marginalized, and being with the have-nots of our world is a necessary aspect of the discipleship journey. Our vision thereafter is shaped by this encounter. We realize, and never forget, the privileged perspective of impoverished people who see reality with a clarity of vision that we may never achieve. Our souls are touched by the encounter as well, and sorrow over the pain and injustice of impoverishment and marginalization fills the crevices of our being…. 

Deep mourning over the social conditions that make people poor may be the first step we non-poor can take to internalize the beatitudes: “Blessed are you who are now weeping; you shall laugh” [Luke 6:21]. Mourning implies a terrible sense of loss, of regret, an acknowledgment of the real, and a feeling of pain in the face of that reality. Weeping and mourning emerge from our affective side and are profoundly healthy emotions for those of us who are more privileged, who will never fully share the lot of those who are impoverished by the system that creates our wealth, but who at least can weep over the tragedy of human suffering. Emotions help describe us as whole people and, if joined with righteous indignation at the injustices that cause marginalization, can lead us toward a relinquishment of the power and privilege that maintain injustice, and toward a solidarity with those who are poor in their claim on justice.