Františkánská alternativní ortodoxie kladla větší důraz na vtělení než na vykoupení. Františkáni nevěřili, že Bůh poslal Ježíše na zem, aby zemřel jako zástupné vykoupení* za naše hříchy. Otec Richard shrnuje:  

Ve třináctém století byli františkáni a dominikáni takříkajíc církevní debatní společností. V té době jsme směli mít menšinové postoje. Ve velkých debatách na univerzitách v Paříži, Kolíně nad Rýnem a Oxfordu jsme vždy zastávali opačné postoje a ani jeden z názorů nebyl v té době vyhozen z církve.  

V těchto debatách byli Tomáš Akvinský (1225-1274) a dominikáni věrni Písmu, židovským chrámovým metaforám oběti, ceny a vykoupení. Mnohé pasáže mohou vzbuzovat dojem, že se vyžaduje výkupné. Ale náš františkánský učitel, blahoslavený Jan Duns Scotus (asi 1266-1308), který založil teologickou katedru v Oxfordu, říkal, že Ježíšovo ukřižování nevyřešilo žádné problémy s Bohem ani nezměnilo Boží názor na nás. Boží názor nebylo třeba měnit. Ježíš spíše měnil naše smýšlení o Bohu!  

Duns Scotus postavil svou argumentaci na novozákonním chápání preexistujícího kosmického Krista v listu Kolosanům, Efezanům a Janově evangeliu. Ježíš je "obraz neviditelného Boha" (Kol 1,15), který vystoupil v okamžiku času, abychom mohli pohlédnout na "toho, kterého jsme probodli" (Jan 19,37), a vidět Boží bezpodmínečnou lásku - a zároveň vidět, co lidé dělají téměř se vším - a Boží bezpodmínečnou láskyplnou odpověď na to. [1]  

Duns Scotus byl pevně přesvědčen, že Boží svoboda musí být zachována za každou cenu. Pokud Bůh "potřeboval" nebo vyžadoval krvavou oběť, aby mohl milovat své vlastní stvoření, pak nás Bůh svobodně nemiloval. Duns Scotus učil, že Kristus byl od samého počátku plánem A (viz Kol 1,15-20; Ef 1,3-14; Jan 1,1-18). Kristus nebyl plánem B poté, co první lidé zhřešili, což je způsob, jakým většina lidí zřejmě chápe význam Ježíšovy smrti a vzkříšení. Velké tajemství vtělení nebylo motivováno problémem, ale láskou. 

Františkánský pohled zakládá křesťanství na lásce a svobodě od samého počátku. Vytváří ucelenou a pozitivní spiritualitu, která nás táhne k životu ve vnitřní hloubce, modlitbě, smíření, uzdravení a univerzálnímu sjednocení, namísto jakéhokoli pojetí oběti, které předpokládá rozhněvaného Boha, jehož je třeba vykoupit. [2]  

Na kříži Ježíš nese následky nenávisti veřejně, ale zcela novým způsobem, který spočívá v odpuštění a propuštění. Nakonec to nazýváme "vzkříšením", a to nejen pro Ježíšovo tělo, ale pro celé dějiny. Je nastolen nový a možný děj. Pokud Bůh a Ježíš nejsou nenávistní, násilní, trestající, mučící nebo mstiví, pak je nám navždy odebrána výmluva na totéž. Celá Ježíšova cesta řekla lidem dvě zásadní věci: že život může mít pozitivní děj a že Bůh je mnohem jiný a mnohem lepší, než jsme si kdy mysleli. [3]  

Franciscan alternative orthodoxy emphasized incarnation more than redemption. Franciscans did not believe that God sent Jesus to earth to die as a substitutionary atonement* for our sins. Father Richard summarizes:  

In the thirteenth century, the Franciscans and the Dominicans were the church’s debating society, as it were. We were allowed to have minority positions in those days. We invariably took opposing positions in the great debates in the universities of Paris, Cologne, and Oxford, and neither opinion was kicked out of the church at that time.  

In these debates, Thomas Aquinas (1225–1274) and the Dominicans were being true to the Scriptures, the Jewish temple metaphors of sacrifice, price, and atonement. Many passages can give the impression that a ransom is required. But our Franciscan teacher, Blessed John Duns Scotus (c. 1266–1308), who founded the theological chair at Oxford, said that Jesus’ crucifixion didn’t solve any problems with God or change God’s mind about us. God’s mind didn’t need changing. Rather, Jesus was changing our mind about God!  

Duns Scotus built his argument on a New Testament understanding of the pre-existent Cosmic Christ in Colossians, Ephesians, and John’s Gospel. Jesus is “the image of the invisible God” (Colossians 1:15), who came forward in a moment of time so we could look upon “the One we have pierced” (John 19:37) and see God’s unconditional love—and at the same time, see what humans do to almost everything—and God’s unconditional love-response to that. [1]  

Duns Scotus firmly believed that God’s freedom had to be maintained at all costs. If God “needed” or demanded a blood sacrifice to love God’s own creation, then God was not freely loving us. Duns Scotus taught that Christ was Plan A from the very beginning (see Colossians 1:15–20; Ephesians 1:3–14; John 1:1–18). Christ wasn’t a Plan B after the first humans sinned, which is the way most people seem to understand the significance of Jesus’ death and resurrection. The Great Mystery of Incarnation was not motivated by a problem but by love. 

The Franciscan view grounds Christianity in love and freedom from the very beginning. It creates a coherent and positive spirituality, which draws us toward lives of inner depth, prayer, reconciliation, healing, and universal at-one-ment, instead of any notion of sacrifice, which implies an angry God who needs to be bought off. [2]  

On the cross, Jesus bears the consequences of hatred publicly, but in an utterly new way that consists of forgiveness and letting go. We finally call it “resurrection,” not just for Jesus’ body, but for all of history. A new and possible storyline is set forth. If God and Jesus are not hateful, violent, punitive, torturing, or vindictive, then our excuse for the same is forever taken away from us. Jesus’ entire journey told people two major things: that life could have a positive storyline, and that God was far different and far better than we ever thought. [3]