Richard Rohr vysvětluje, že František z Assisi (1182-1226) věnoval pozornost jiným věcem než katolická církev jeho doby. Nakonec se jeho prorocké svědectví a důraz staly prostřednictvím františkánské tradice "alternativní ortodoxií". Richard začíná: 

V Legendě o Perugii, jednom z prvních popisů jeho života, František nabízí prvním bratřím tento pokyn: "Jeho důraz na jednání, praxi a životní styl byl na svou dobu zásadní a revoluční a zůstává jádrem františkánské alternativní ortodoxie. Pro Františka a Kláru se Ježíš stal někým, koho je třeba skutečně následovat a napodobovat.   

Do té doby byla většina křesťanské spirituality založena na pouštní askezi, mnišské disciplíně, teoriích modlitby nebo akademické teologii, která sama o sobě často vycházela ze "správné víry" nebo liturgických textů, ale ne z jakéhosi praktického křesťanství, které by bylo možné žít v ulicích světa. František kladl důraz na napodobování a lásku k Ježíšovu lidství, a ne pouze na uctívání jeho božství. To je zásadní posun.  

V průběhu dějin byla františkánská škola obvykle menšinovým postojem uvnitř římskokatolické a širší křesťanské tradice, přesto nebyla nikdy odsouzena ani považována za kacířskou - ba právě naopak. Jednoduše zdůrazňovala odlišné Ježíšovo učení, nové pohledy a chování a zaměřovala se na plné a konečné důsledky vtělení Boha v Kristu. Pro františkány se vtělení netýkalo jen Ježíše, ale projevovalo se všude. Jak řekl František: "Celý svět je náš klášter!". [2]  

Františkovým východiskem bylo lidské utrpení namísto lidské hříšnosti a ztotožnění Boha s tímto utrpením v Ježíši. Tím se nedostal do rozporu s žádnými katolickými dogmaty ani strukturami. Jeho Kristus byl kosmický a zároveň hluboce osobní, jeho katedrou bylo samotné stvoření a dával přednost spodní části společnosti před tou horní. Neustále zdůrazňoval začlenění zdánlivého outsidera před jakýmkoli klubem zasvěcených a byl mnohem více mystikem než moralistou. Obecně dával František přednost chudobě ega před soukromou dokonalostí, protože Ježíš "se stal chudým kvůli nám, abychom my zbohatli z jeho chudoby" (2 Kor 8,9).  

Úpřímně si myslím, že František našel třetí cestu, která je tvůrčí a odvážnou rolí proroka a mystika. V podstatě zopakoval to, co říkají všichni proroci: že poselství a prostředek pro poselství musí být totéž. A František zdůrazňoval samotné médium, místo aby pokračoval v objasňování nebo zadržování pouhého slovního poselství; to bývá "kněžská" práce, kterou František pro sebe nikdy nechtěl.  

Jak František, tak Klára považovali ortopraxi ("správnou praxi") za nutnou paralelu a možná i precedens k verbální ortodoxii ("správnému učení"), a nikoli za nepovinný doplněk či možný důsledek. "Proč neděláte to, co říkáte, že věříte?" ptá se prorok neodbytně.  

Richard Rohr explains that Francis of Assisi (1182–1226) paid attention to different things than the Catholic Church of his time. Eventually, his prophetic witness and emphasis became an “alternative orthodoxy” through the Franciscan tradition. Richard begins: 

In the Legend of Perugia, one of the earliest accounts of his life, Francis offers this instruction to the first friars: “You only know as much as you do.” [1] His emphasis on action, practice, and lifestyle was foundational and revolutionary for its time and remains at the heart of Franciscan alternative orthodoxy. For Francis and Clare, Jesus became someone to actually follow and imitate.   

Up to this point, most of Christian spirituality was based in desert asceticism, monastic discipline, theories of prayer, or academic theology, which itself was often based in “correct belief” or liturgical texts, but not in a kind of practical Christianity that could be lived in the streets of the world. Francis emphasized an imitation and love of the humanity of Jesus, and not just the worshiping of his divinity. That is a major shift.  

Throughout history, the Franciscan School has typically been a minority position inside of the Roman Catholic and larger Christian tradition, yet it has never been condemned or considered heretical—in fact, quite the opposite. It simply emphasized different teachings of Jesus, new perspectives and behaviors, and focused on the full and final implications of the incarnation of God in Christ. For Franciscans, the incarnation was not just about Jesus but was manifested everywhere. As Francis said, “The whole world is our cloister!” [2]  

Francis’ starting place was human suffering instead of human sinfulness, and God’s identification with that suffering in Jesus. That did not put him in conflict with any Catholic dogmas or structures. His Christ was cosmic while also deeply personal, his cathedral was creation itself, and he preferred the bottom of society to the top. He invariably emphasized inclusion of the seeming outsider over any club of insiders, and he was much more a mystic than a moralist. In general, Francis preferred ego poverty to private perfection, because Jesus “became poor for our sake, so that we might become rich out of his poverty” (2 Corinthians 8:9).  

I sincerely think Francis found a Third Way, which is the creative and courageous role of a prophet and a mystic. He basically repeated what all prophets say: that the message and the medium for the message have to be the same thing. And Francis emphasized the medium itself, instead of continuing to clarify or contain the mere verbal message; this tends to be the “priestly” job, one which Francis never wanted for himself.  

Both Francis and Clare saw orthopraxy (“correct practice”) as a necessary parallel, and maybe even precedent, to verbal orthodoxy (“correct teaching”) and not an optional add-on or a possible implication. “Why aren’t you doing what you say you believe?” the prophet invariably asks.