James Finley povzbuzuje každého z nás, abychom pokračovali v kontemplativní cestě: 

Díky obnovené věrnosti kontemplativní praxi se učíme rozeznávat a podnikat kroky k nápravě jakýchkoli sklonů vláčet s sebou trofeje věcí minulých, na které se práší..... Když sedíme tiše a nehybně v meditaci, když se s pozornou vděčností procházíme při západu slunce, když se natahujeme, abychom v dlaních sevřeli tvář milovaného člověka, ocitáme se opět u nekonečných počátků jediného nekonečného přítomného okamžiku, v němž se odvíjí náš život.  

Na základě zkušenosti víme, že v relativním, ale velmi reálném smyslu jsme arbitry své cesty, že musíme převzít odpovědnost za spolupráci s milostí věrnosti své kontemplativní praxi. Pokud nebudeme meditovat, nebude v našem životě žádná meditace. Pokud nebudeme trpělivě překonávat překážky, které nás na cestě potkávají, můžeme ztratit cestu a ztratit při tom sami sebe. Na hlubší úrovni je však celá cesta cestou, na níž jsme znovu a znovu vyzýváni, abychom se odevzdali procesu sebetransformace, který není naším vlastním dílem. Pokaždé, když se odevzdáme svým kontemplativním praktikám, ať už jsou jakékoliv, ocitáme se znovu v jednotě se společným tajemstvím, v němž neexistuje žádné oddělené já. [1]  

Finley nám připomíná, že osamělé kontemplativní cesty nás zároveň vybízejí k tomu, abychom soucitně reagovali na potřeby reálného světa:  

Dovolte mi zdůraznit ... potřebu rozlišovat a podnikat kroky k nápravě způsobů, jimiž naší kontemplativní sebetransformaci brání naše selhání v soucitné lásce k druhým. V ideálním případě je závazek ke kontemplativnímu životu synonymem zvýšeného povědomí a reakce na skutečné utrpení skutečných lidí. Potíž však spočívá v tom, že naše vlastní zraněné ego může kontemplativní zkušenost zakroužit způsobem, který nás činí méně, nikoliv více citlivými na naše vlastní skutečné potřeby a potřeby lidí kolem nás. Náboženská víra, umělecká inspirace, romanticko-sexuální láska, proces psychologického uzdravování a všechny ostatní oblasti kontemplativních zkušeností a sebetransformace mohou a měly by být oblastmi zvýšené soucitné citlivosti vůči skutečným potřebám lidí kolem nás....  

Kontemplativní moudrost rozeznává, že sami sobě bráníme v probíhající sebetransformaci, když se přistihneme, jak skrze zaťaté zuby vykládáme principy tance, který nám naše vlastní do sebe zahleděná strnulost nedovolí tančit. Ale bez ohledu na to, jak pošetilí a zlomení můžeme být, soucitná láska je vždy připravena vysušit ze situace strnulost založenou na strachu do té míry, abychom mohli začít rozpoznávat naše stále přítomné pozvání k zapojení se do obecného tance Boha, který je s námi v naší zlomené situaci zajedno. Tento tanec se v nás nikdy nepřestane probouzet a bije "v naší krvi, ať chceme, nebo ne". [2] Tanec je nesmrtelný, dětský a svobodný; nekonečná Přítomnost zcela rozlitá v konkrétní bezprostřednosti toho, kým prostě jsme, a jako taková se vymyká jakémukoli uchopení. [3]  

James Finley encourages each of us to continue on the contemplative path: 

Through our renewed fidelity to our contemplative practices we learn to discern and take steps to correct any tendencies to drag around dust-gathering trophies of things past…. Sitting silent and still in meditation, walking with attentive gratitude at sunset, reaching out to cup the beloved’s face in our hands, we find ourselves once again at the never ending origins of the one unending present moment in which our lives unfold.  

We know by experience that in a relative, but very real sense, we are the arbiters of our journey, that we must take responsibility to cooperate with the grace of being faithful to our contemplative practices. If we do not meditate there will be no meditation in our lives. If we do not patiently work through the obstacles encountered along the way, we can lose our way and lose ourselves in the process. But at a deeper level, the entire journey is one in which we are called over and over again to surrender to a self-transforming process not of our own making. Each time we give ourselves over to our contemplative practices, whatever they might be, we find ourselves, once again, one with the communal mystery in which there is no separate self. [1]  

Finley reminds us that solitary contemplative paths simultaneously invite us to respond with compassion to real world needs:  

Let me emphasize … the need to discern and take steps to correct the ways in which our contemplative self-transformation is hindered by our failures to compassionately love others. Ideally speaking, a commitment to contemplative living is synonymous with a heightened awareness of and response to the real suffering of real people. The difficulty however, is that our own wounded ego can circle about contemplative experiences in ways that make us less, not more sensitive to our own real needs and the needs of those around us. Religious faith, artistic inspiration, romantic-sexual love, the process of psychological healing, and all other arenas of contemplative experience and self-transformation, can and should be arenas of heightened compassionate sensitivity to the real needs of those around us….  

Contemplative wisdom discerns that we hinder ourselves in our ongoing self-transformation when we catch ourselves expounding, through clenched teeth, the principles of a dance that our own self-absorbed rigidity will not let us dance. But no matter how foolish and broken we may be, compassionate love is always ready to drain the fear-based rigidity out of the situation to the point that we might begin to recognize our ever present invitation to join in the general dance of God, one with us in our brokenness. The dance never ceases to stir within us, beating “in our very blood whether we want it to or not.” [2] The dance is deathless, childlike, and free; an infinite Presence wholly poured out in and as the concrete immediacy of who we simply are, beyond grasping in any way whatsoever. [3]