Lidem, kteří chtějí rozvíjet kontemplativní způsob života, James Finley radí: "Najděte si svou kontemplativní praxi a praktikujte ji."

Kontemplativní praxe je jakýkoli úkon, do kterého se obvykle pouštíte celým srdcem, jako způsob probuzení, prohloubení a udržení kontemplativního prožitku přirozené svatosti přítomného okamžiku. Vaší praxí může být nějaká forma meditace, například nehybné sezení v tichu, pozorné a bdělé vnímání propastné povahy každého dechu. Vaší praxí může být prostá, upřímná modlitba, pomalé čtení Písma, zahradničení, pečení chleba, psaní nebo čtení poezie, kreslení nebo malování, nebo třeba běhání či dlouhé, pomalé procházky na žádné konkrétní místo. Vaší praxí může být být o samotě, opravdu o samotě, bez jakýchkoli návykových rekvizit a rozptýlení. Nebo může být vaší praxí být s člověkem, v jehož přítomnosti jste povoláni k hlubšímu poznání. Rozhodujícím faktorem není ani tak to, jakou má praxe vnější podobu, jako spíše to, do jaké míry ztělesňuje naprosto upřímný postoj probuzení a odevzdání se božské přirozenosti přítomného okamžiku.  

V každém okamžiku pravděpodobně nemáme jedinou praxi, ale spíše konstelaci praxí, přičemž často je jedna z nich naší primární praxí. Ostatní ji mohou obklopovat a každá z nich má v našem životě své zvláštní místo..... S přibývajícími měsíci a roky se konstelace mění. Vznikají nové praxe. Praktiky, které byly přítomné po celá léta, z ní vypadávají....  

Zkušenostmi zjišťujeme, že pokud jsme věrní svým kontemplativním praktikám, naše praktiky nás věrně vedou směrem ke každodennímu trvalejšímu uvědomování si božskosti života, který žijeme.  

Finley zdůrazňuje, že je důležité upřednostňovat každodenní záměrnou přítomnost, a zároveň nás povzbuzuje, abychom dělali, co je v našich silách, v rámci omezení našeho života.  

Zůstat věrný svým kontemplativním praktikám vyžaduje poctivost, s níž zůstáváme věrni závazku, který nikdo nevidí; spočívá v tom, že se celým srdcem odevzdáváme prostým úkonům, které se navenek zdají být jen náhodným plynutím času. Jsme-li však věrni této nenápadné cestě věrnosti našim každodenním kontemplativním praktikám, začne jemné vědomí hloubek, k nimž poskytují přístup, pronikat do samotné struktury naší každodenní životní zkušenosti. Pomalu, zpočátku téměř nepostřehnutelně, se věrnost našim kontemplativním praktikám vyvíjí v obvyklé vědomí, kterému neunikne překvapivý zjev Boha, jenž se objevuje v něčem tak bezprostředním a prostém, jako je sluneční světlo, které náhle zaplní místnost v zamračeném dni.  

Nalezení vaší kontemplativní praxe je pak událostí, k níž dochází při každém udělení kontemplativní zkušenosti, v níž se realizuje božskost přítomného okamžiku..... Takovou věrností [praxi] jste, aniž byste věděli jak, vedeni po cestě své proměny do hlubin božskosti, která se projevuje ve vašem každodenním životě.  

For people looking to nurture a contemplative way of life, James Finley counsels “Find your contemplative practice and practice it.” 

A contemplative practice is any act, habitually entered into with your whole heart, as a way of awakening, deepening, and sustaining a contemplative experience of the inherent holiness of the present moment. Your practice might be some form of meditation, such as sitting motionless in silence, attentive and awake to the abyss-like nature of each breath. Your practice might be simple, heartfelt prayer, slowly reading the scriptures, gardening, baking bread, writing or reading poetry, drawing or painting, or perhaps running or taking long, slow walks to no place in particular. Your practice may be to be alone, really alone, without any addictive props and diversions. Or your practice may be that of being with that person in whose presence you are called to a deeper place. The critical factor is not so much what the practice is in its externals as the extent to which the practice incarnates an utterly sincere stance of awakening and surrendering to the Godly nature of the present moment.  

At any given time we are likely to have not a single practice but rather a constellation of practices, often with one of them as our primary practice. Others may surround it, each carrying its own special place in our life…. As the months and years go by the constellation changes. New practices emerge. Practices that have been present for years fall out of the picture….  

We discover by experience that if we are faithful to our contemplative practices our practices faithfully lead us in the direction of a more daily, abiding awareness of the divinity of the life we are living.  

Finley stresses the importance of prioritizing intentional presence on a daily basis, while encouraging us to do what we can within the limitations of our lives.  

Remaining faithful to our contemplative practices calls for the integrity of remaining faithful to a commitment that nobody sees; it consists of giving ourselves over with all our heart to simple acts which, on the surface, seem to be but the incidental passage of time. But if we are faithful to this unassuming path of fidelity to our daily contemplative practices, the subtle awareness of the depths to which they grant access begins to permeate the very texture of our daily experience of living. Slowly, almost imperceptibly at first, fidelity to our contemplative practices evolves into an habitual awareness that does not miss the surprise appearance of God showing up in something as immediate and simple as the sunlight that suddenly fills a room on a cloudy day.  

Finding your contemplative practice is then an event that occurs in each and every granting of contemplative experience in which the divinity of the present moment is realized.… By such fidelities [to practice] you, without your knowing how, are led along the path of your transformation into the depths of divinity that your daily living manifests.