Duchovní učitelka a přítelkyně CAC Mirabai Starr poeticky popisuje kontemplativní zkušenost, která se probouzí v běžném životě, ať už v přírodě, ve vztazích nebo v našem utrpení:  

Kontemplativní život plyne v kruhu: úcta vyvolává introspekci, která vyvolává úctu. 

Možná připravujete večeři a vyjdete ven, abyste si utrhli pažitku ze zahrádky, právě když nad východními svahy vychází sklizňový měsíc. Je plný a zlatý, jako jedna z těch těhotných žen, které vyzařují zevnitř. Najednou tu krásu nemůžete unést. Nůžky zavěšené v ruce, slzy v koutcích očí, málem přestaneš dýchat. Tvůj pohled změkne a okraje tvé individuální identity se rozplynou. Jste pohlceni srdcem měsíce. Je to přirozené a neexistuje jiné místo, kde byste byli raději. Ale cibule pálí, a tak se odvrátíš, ustřihneš si bylinky a vrátíš se dovnitř. Pokračuješ v míchání omáčky a prostírání stolu.  

Není to poprvé, co jsi zmizel v něčem krásném. Zažil jsi rozplynutí rozdílu mezi subjektem a objektem, když jsi držel za ruku svou dceru, která se snažila porodit tvého vnuka; když ses choulil v posteli se svým umírajícím přítelem...; když ses poddával rtům svého milence. Ztratil jsi sám sebe ve zlomeném srdci, pak jsi ztratil touhu se někdy znovu získat, pak jsi ztratil strach ze smrti. Už dávno jste se vzdali potřeby vesmírného řádu a osobní kontroly. Vítáš nevědomost.  

Proto vás zdánlivě obyčejné okamžiky, jako je východ měsíce a milování, rozvazují. Závoj byl odtažen. Všechno vám připadá nevyčerpatelně svaté. Tohle vás v kostele vašeho dětství neučili. Vaše duše byla zformována v kovárně životních ztrát, zocelena v tyglíku společenství, oplodněna deštěm vztahů, požehnána důvěrným vztahem s Matkou Zemí. Zahlédli jste tvář božství tam, kde jste to nejméně čekali.  

Starr spojuje tyto okamžiky úžasu s obnoveným závazkem ke kontemplativní praxi:  

A to je důvod, proč pěstovat kontemplativní praxi. Čím více se záměrně obracíte dovnitř, tím dostupnější je posvátno. Když sedíte v tichu a obracíte svůj pohled ke svatému tajemství, které jste kdysi nazývali Bohem, tajemství vás následuje zpět do světa. Když se procházíte se záměrným soustředěním na dech a ptačí zpěv, váš dech a cvrlikání kuřátek se odhalí jako zázrak.... 

Takže si sednete k meditaci nejen proto, že vám pomáhá najít odpočinek v náručí beztvarého Milovaného, ale také proto, že zvyšuje vaše šance, že budete ohromeni krásou, až se vrátíte zpět. Setkání s posvátným, které vyzařuje z jádra všednosti, vám dodá odvahu pěstovat klid a prosté uvědomění. Uprostřed světa, který vás prosí, abyste se rozptýlili, to není snadná praxe. Přesto se stále objevujete. Jste nezdolní. Žízníte po zázraku.  

Jste nezdolní.

Spiritual teacher and CAC friend Mirabai Starr poetically describes the contemplative experience that is stirred through regular lives, whether in nature, through relationships, or our suffering:  

Contemplative life flows in a circular pattern: awe provokes introspection, which invokes awe. 

Maybe you’re making dinner and you step outside to snip chives from the kitchen garden just as the harvest moon is rising over the eastern slopes. She is full and golden, like one of those pregnant women who radiates from within. Suddenly you cannot bear the beauty. Scissors suspended in your hand, tears pooling at the corners of your eyes, you nearly quit breathing. Your gaze softens, and the edges of your individual identity fade. You are absorbed into the heart of the moon. It feels natural, and there is no other place you’d rather be. But the onions are burning, and so you turn away and cut your herbs and go back inside. You resume stirring the sauce and setting the table.  

This is not the first time you have disappeared into something beautiful. You have experienced the unfettering of the subject-object distinction while holding your daughter’s hand as she labored to give birth to your grandson; when curled up in bed with your dying friend …; while yielding to your lover’s lips. You have lost yourself in heartbreak, then lost the desire to ever regain yourself, then lost your fear of death. You long ago relinquished your need for cosmic order and personal control. You welcome unknowingness.  

Which is why seemingly ordinary moments like moonrises and lovemaking undo you. The veil has been pulled back. Everything feels inexhaustibly holy. This is not what they taught you in the church of your childhood. Your soul has been formed in the forge of life’s losses, galvanized in the crucible of community, fertilized by the rain of relationship, blessed by your intimacy with Mother Earth. You have glimpsed the face of the Divine where you least expected it.  

Starr connects these moments of awe to a renewed commitment to contemplative practice:  

And this is why you cultivate contemplative practice. The more you intentionally turn inward, the more available the sacred becomes. When you sit in silence and turn your gaze toward the Holy Mystery you once called God, the Mystery follows you back out into the world. When you walk with a purposeful focus on breath and birdsong, your breathing and the twitter of the chickadee reveal themselves as a miracle…. 

So you sit down to meditate not only because it helps you to find rest in the arms of the formless Beloved but also because it increases your chances of being stunned by beauty when you get back up. Encounters with the sacred that radiate from the core of the ordinary embolden you to cultivate stillness and simple awareness. In the midst of a world that is begging you to distract yourself, this is no easy practice. Yet you keep showing up. You are indomitable. You are thirsty for wonder.