Ve virtuálním ústraní pro posluchače podcastu Turning to the Mystics se James Finley dělí o svou moudrost, jak žít kontemplativní způsob života ve světě: 

Kontemplativní způsob života se tak nazývá proto, že je to způsob života věnovaný pěstování kontemplativní zkušenosti. To je naše výchozí místo. Kontemplovat znamená pozorně pozorovat, věnovat pozornost. Většiny věcí, kterých si všímáme, si všímáme jen tak mimochodem, na cestě za něčím jiným; pak nám čas od času něco dá důvod k zastavení. Něco nás zaujme nebo upoutá naši pozornost a nás to na chvíli přitáhne k zamyšlení nebo k přemýšlení o tom, co nás takto probudilo. [1]  

Finley uvádí příklady okamžiků, v nichž se v "kosmickém tanci" probouzíme do Boží přítomnosti:

Bez varování se ocitneme v propasti hvězdné oblohy nebo zjistíme, že naše srdce probodl dětský smích či nečekané zjevení milované tváře. Bez varování ztrácíme půdu pod nohama v tichu přerušeném a v přerušení prohloubeném šplouchnutím žáby, o níž jsme nevěděli, že tam je.  

Na takových okamžicích je mimořádné to, že v nich není přítomno nic, co by přesahovalo běžný rámec. Je to jen hvězdná obloha, hrající si dítě. Je to jen prvotní věc života, která se nečekaně prodrala skrz síť názorů a obav, jež nás až příliš často drží ve svém kouzle. Je to jen život v bezprostřednosti přítomného okamžiku, než začne myšlení. Zde, v této nepředvídané bezbrannosti, je nám dopřána kontemplativní zkušenost, jakkoli nejasná, že jsme kosmickým tancem Boha, že přítomný okamžik, právě takový, jaký je, je již ve své nejhlubší aktuálnosti plností sjednocení s Bohem, které hledáme. [2]  

Kontemplativní způsob života volíme tehdy, když tyto okamžiky probuzení rozpoznáváme a vracíme se k nim: 

Tyto okamžiky pominou a skutečnou otázkou pro nás pak je: "Co bude dál?"

"Co se stane dál? Příliš často se bohužel nestane nic dalšího. Brána do nebe se otevřela a mobilní telefon se vypnul. Už jste přišli pozdě na schůzku. Nic se nestalo dál.  

Někdy se však stane, že ačkoli okamžik pominul, zamyslíte se nad ním zpětně a uvědomíte si, že tento nenápadný okamžik byl jakýmsi návratem domů. Usadili jste se, s pocitem jako "Patřím sem." Když začnete chápat svůj život ve světle těchto okamžiků, uvědomíte si tento pocit, že kloužete po povrchu hlubin vlastního života. Je to o to nešťastnější, že nevysvětlitelná Boží jednota s námi se skrývá v hlubinách, nad nimiž kloužeme. Pak je tu dar svaté nespokojenosti. Říkáme si "Nelíbí se mi, že takhle žijeme". Nelíbí se mi žít ve vyhnanství z tohoto vnitřního bohatství, které mě čas od času navštěvuje a oživuje zevnitř…. Chci setrvávat v hlubinách, které tak letmo zahlédnu. [3]  

In a virtual retreat for Turning to the Mystics podcast listeners, James Finley shares his wisdom on living a contemplative way of life in the world: 

The contemplative way of life is so called because it’s the way of life devoted to the cultivation of contemplative experience. That’s our starting place. To contemplate means to observe carefully, to pay close attention. Most of the things that we notice, we notice in passing, on our way to something else; then, every so often, something gives us reason to pause. Something catches our eye or draws our attention, and we’re drawn for a moment to ponder or to reflect on that which awakened us in this way. [1]  

Finley offers examples of moments in which we awaken to God’s presence in the “cosmic dance”: 

Without warning, we find ourselves falling into the abyss of a star-strewn sky or find our heart impaled by a child’s laughter or the unexpected appearance of the beloved’s face. Without warning we lose our footing in the silence broken and, in the breaking, deepened by the splash of a frog we did not know was there.  

What is so extraordinary about such moments is that nothing beyond the ordinary is present. It is just a starlit sky, a child at play. It is just the primal stuff of life that has unexpectedly broken through the mesh of opinions and concerns that all too often hold us in their spell. It is just life in the immediacy of the present moment before thought begins. Here, in this unforeseen defenselessness, is granted the contemplative experience, however obscure it might be, that we are the cosmic dance of God, that the present moment, just the way it is, is already, in its deepest actuality, the fullness of union with God we seek. [2]  

We choose a contemplative way of life when we recognize and return to these moments of awakening: 

These moments pass and the real question then for us is, “What happens next?” All too often, unfortunately, nothing happens next. The gate to Heaven opened and your cell phone went off. You were already late to a meeting. Nothing happened next.  

But sometimes what happens is that although the moment has passed, you reflect back upon it, and you realize that the subtle moment was a kind of homecoming. You settled, with a sense like “I belong here.” When you start understanding your life in the light of these moments, you realize this feeling that you’re skimming over the surface of the depths of your own life. It’s all the more unfortunate because God’s unexplainable oneness with us is hidden in the depths over which we’re skimming. Then there’s the gift of a holy discontent. We say to ourselves “I don’t like living this way.” I don’t like living exiled from this inner richness that from time-to-time visits me and quickens me from within…. I want to abide in the depths so fleetingly glimpsed. [3]