Když vyučuje o kontemplativním životě, člen katedry CAC James Finley často používá obraz, který se naučil od Thomase Mertona (1915-1968) - kosmický tanec. Mertonovými slovy:  

Pokud bychom se dokázali zbavit vlastní posedlosti tím, co si myslíme, že je smyslem toho všeho, mohli bychom být schopni vyslyšet [Boží] volání a následovat ho v jeho tajemném kosmickém tanci.... 

Svět a čas jsou totiž Pánovým tancem v prázdnotě. Ticho sfér je hudbou svatební hostiny. Čím více setrváváme v nepochopení jevů života, čím více je analyzujeme do podivných konečností a složitých vlastních účelů, tím více se zaplétáme do smutku, absurdity a zoufalství. Ale na tom příliš nezáleží, protože žádné naše zoufalství nemůže změnit realitu věcí ani poskvrnit radost z vesmírného tance, který je tu vždy. Ve skutečnosti jsme uprostřed něj a on je uprostřed nás, protože nám bije v krvi, ať chceme, nebo ne. 

Přesto zůstává faktem, že jsme záměrně vyzváni, abychom zapomněli na sebe, odhodili svou strašlivou vážnost do větru a zapojili se do všeobecného tance.[1]  

Finley rozvíjí Mertonovu metaforu ve své knize Kontemplativní srdce:  

Učit se tančit kosmický tanec - to je důvod, proč jsme tady na zemi a žijeme život, který žijeme. Alespoň takto lze vyjádřit přesvědčení srdce o potřebě rozpoznat božství, které se projevuje v prvotních rytmech každodenního života, který žijeme, a pohybovat se s ním. [2]  

Jedná se o tanec bdění a spánku, bytí o samotě a bytí s druhými. Je to tanec být viděn a chápán a nebýt viděn a chápán vůbec. Je to tanec být šťastný a být smutný. Je to tanec, kdy se cítíte tak šťastní, že si myslíte, že konečně začínáte chápat duchovní rozměr, a pak ta část, kdy si myslíte, že to nikdy nepochopíte. Tanec zmatenosti a jasnosti, který se vrací tam a zpět. A kdybychom to měli zhudebnit, řekli bychom, že Bůh je nekonečnost prvotních rytmů vašeho života a Bůh čeká, až ji tam najdete. Bůh je nekonečností samotných rytmů vašeho dne, nádechu, výdechu, bdění, spánku, vstávání a usedání.  

Jako by Bůh věčně přicházel na návštěvu, ale my jsme málokdy doma. Pravděpodobně jsme někde venku a kupujeme si nějakou duchovní knihu nebo se s někým hádáme o Bohu. Takže se stále snažíme vstoupit do tohoto rytmu…. Jak se můžete naučit pohybovat se s Bohem danou přirozeností prvotního rozvíjejícího se rytmu svého života a svého průchodu časem od narození až po smrt? [3]

When he teaches about living a contemplative life, CAC faculty member James Finley often uses an image he learned from Thomas Merton (1915–1968)—the cosmic dance. In Merton’s words:  

If we could let go of our own obsession with what we think is the meaning of it all, we might be able to hear [God’s] call and follow Him in His mysterious cosmic dance…. 

For the world and time are the dance of the Lord in emptiness. The silence of the spheres is the music of a wedding feast. The more we persist in misunderstanding the phenomena of life, the more we analyze them out into strange finalities and complex purposes of our own, the more we involve ourselves in sadness, absurdity and despair. But it does not matter much, because no despair of ours can alter the reality of things, or stain the joy of the cosmic dance which is always there. Indeed, we are in the midst of it, and it is in the midst of us, for it beats in our very blood, whether we want it to or not. 

Yet the fact remains that we are invited to forget ourselves on purpose, cast our awful solemnity to the winds and join in the general dance. [1]  

Finley expands on Merton’s metaphor in his book The Contemplative Heart:  

Learning to dance the cosmic dance—this is why we are here on this earth, living the life we are living. At least this is one way of expressing the heart’s conviction concerning the need to recognize and move with the divinity manifested in the primordial rhythms of the day-by-day life we are living. [2]  

There’s a dance of being awake and being asleep, of being alone and being with others. It’s a dance of being seen and understood and not seen and understood at all. There’s a dance of being happy and being sad. There’s a dance of feeling so happy you think you’re finally beginning to understand the spiritual dimension, and then this part where you don’t think you ever will. The dance of being confused and having clarity, going back and forth. And if we were to set it to music, we would say that God is the infinity of the primordial rhythms of your life, and God waits for you to find Her there. God is the infinity of the very rhythms of your day, breathing in, breathing out, being awake, being asleep, standing up and sitting down.  

It’s like God forever comes to visit, but we’re rarely at home. We’re probably out buying a spiritual book or something, or getting in an argument with somebody about God. So we’re always trying to step into this rhythm…. How can you learn to move with the God-given Godly nature of the primordial unfolding rhythms of your life and your passage through time from birth to death? [3]